Zažil jsem nejpodivnější věc na světě. Poslouchala mne dcera. A co víc, ona byla... Dokonalá. Ještě nikdy jsem nezažil nic děsivějšího. Říkám jí: ukliď si po večeři a jdi se umýt. Jen tak jsem to prohodil cestou, ale protože se dívala na pohádky, věděl jsem, že to budu muset říct ještě šestkrát a pak jí vypnout monitor. Děti jsou totiž jako chlapi: nevnímají, když něco sledují.
Teorie jednoho kanálu: člověk dokáže věnovat pozornost více činnostem pouze tehdy, pokud jsou ostatní plně automatizované. A vysoká schopnost učení dětí spočívá právě v intenzivním soustředění, kdy nevnímají okolí. To je výhoda rodičů, co studovali pedagogiku a psychologii, dokáží přesně pojmenovat, kde je chyba a co dělají špatně. A je jim to úplně fuk, protože, stejně jako ostatní rodiče, jsou šťastní, když oni i jejich děti přežijí alespoň na vegetativní úrovni existence.
Jenže Viki vypnula pohádku, vzala talíře, hrníček, příbor - a šla do kuchyně. Hned. Málem jsem z toho vrazil do skříně. Ještě nikdy sama a dobrovolně nevypnula pohádky. Průměrné dítě je nevypne, dokud se k němu nepřiblížíte se třemi tankovými divizemi. A pak se šla umýt do koupelny! Prohlédl jsem pokoj. Počítač byl v pořádku, televize šla, žádná zničená pohovka nebo díra v koberci, podlaze až do sklepa. Ještě jsem zběžně vyhlédl ven, jestli pod okny neleží hromada mrtvých lidí, ale zdálo se, že neprovedla nic, čím by se snažila něco vyžehlit. Vypuklo u ní bezdůvodné dobré chování. To je něco strašlivého.
Šel jsem ke koupelně a ona si tam čistila zuby. Jako opravdu čistila, nežužlala pastu, protože obvykle je pro ni kartáček druh nanuku. Nenápadně jsem se jí podíval na krk, jestli ji neunesli mimozemšťani a nemá vzadu konektor k vymývání mozků. Neměla. Nebo byl udělaný zcela neviditelně.
Dočistila zuby a začala se mýt. Sama od sebe! Bez říkání! Ani 12x jsem to nemusel opakovat. Proboha, co se jí stalo?! K čemu zde pak jsme jako rodiče? Ona nás chce zničit! Posvítil jsem jí do očí baterkou, jestli v nic nemá nějaké šílené vražedné úmysly. Neměla. Uchechtla se jen: "Nedělej to."
Pak se utřela a šla do pokoje. Kde se začala převlékat do pyžámka. Co se to k čertu děje?! Na tyto činnosti máme vyhraženo aspoň hodinu, někdy dvě i tři a do večerních rituálů spadá přemlouvání, prosení, hrození, popohánění, mantrické opakování pokynů - to všechno je pryč. To je kompletní zničení civilizace, jak ji známe! Co všechno dokáže jedno hodné dítě, tak strašlivé škody!
Převlékla se a šla pro knížku, Vybrala si pohádku, kterou čteme, i když VŽDYCKY chce zrovna nějakou jinou, než zrovna čteme. Rozevřela ji na místě, kde máme pokračovat, i když VŽDYCKY chce znovu nějaké místo, které už jsme četli. Lehla si, přikryla se a podívala se na mne, abych začal. Polil mne studený pot. Ona něco ví, co já ne. Já umírám, že jo? Začal jsem číst a snažil se, aby se mi netřásl hlas. Kdo je to stvoření, co leží vedle mne? A ona poslouchala. Neskákala mi po zádech, nestlala si tam postel, nezkoušela mne udusit polštářem, nemlátila do zvonkohry, takže nebylo slyšet lidského slova, prostě nic, co spadá do rituálu čtení před spaním.
A nakonec dala mámě pusu, lehla si a usnula. Seděl jsem v rohu místnosti, pozoroval ji a třásl se strachy. Něco je hrozně, hrozně špatně. Budu s ní muset k doktorovi, ale co mu řeknu? Moje dcera není normální, ona je... hodná. Uvědomil jsem si, že někde, třeba v paralelní dimenzi, musí existovat rodiče vzorných dětí a udělalo se mi špatně. Oni musí tyto hrůzy prožívat každý den! Pocit naprosté prázdnoty a zbytečnosti. Neumím si představit, jaké to je, když se vám narodí dítě, které se samo odkojí, přebalí, flákne sebou na rameno, odříhne a vyjede si ven s kočárkem. Ta samota a nepotřebnost rodičů musí být nervydrásající.
Tak jen chci říct, pokud někdo máte hodné dítě: upřímnou soustrast. Dosud jsem si neuvědomoval, jaké to je. Opravdu, máte náš hluboký soucit. Víc takových dětí a budou muset založit babybox pro rodiče.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
