Když jsme dávali Viki před půlnocí vyčůrat, ptala se ze spaní, jestli už může jít do školky. Řekl jsem, že klidně, a položil ji zpátky do postýlky. Tentokrát jsme pro ni přišli až v pět odpoledne, a stejně se držela domečku na školkovém hřišti, že nechce domů, že tu bude spinkat přes noc. Zeptal jsem se, jestli jí pod plachtou na pískovišti nebude zima. Podařilo se nám ji odtáhnout na piškot a musel jsem ji vzít na záda. Brzy takhle skončí na protiškolkové odvykačce.
Stavili jsme se doma, Viki se převlékla a balila si hračky na ven. Většinou si narve do kapsiček kaštánky, kamínky a jiný bordel, co kde sesbírala, pak to všude vybaluje a hraje si s tím. Je to takové její Nintendo do čekáren. Volal jsem manželce, že nemůžu najít kalhoty. Řekla mi, že je vyprala a věci z kapes mám na stolku.
Také se ptala, proč jsem nebyl včera na poště, že bych neměl nosit takový pakl peněz jen tak v kapse, tak jsem řekl, že jsem to nestihl. Po chvíli hledání jsem našel klíče, kapesník i doklady, ale peníze nikde. Ani jsem nevolal, jen bych se dozvěděl, že jsem slepej. Což jsem. Nechápu, jak si Káťa přesně pamatuje, kde co je. Vykašlal jsem se na hledání a vyrazili jsme ven zařídit pár věcí.
Nejdřív jsme šli do banky. Vzal jsem si číslo a sedl si do křesla. Četl jsem si zprávy a Viki si vybalila bordýlek z kapsiček a hrála si. Už po dvou, možná třech minutách ke mně přistoupil chlápek z ochranky a řekl, že můžu jít s ním. Docela ve mně hrklo. On si toho všiml, tak rychle doplnil, že mne zavede do VIP salonku. Páni, ještě nikdy jsem nebyl VIP, přemýšlel jsem, jestli mě vylosovali nebo co. Zavolal jsem na Viki, ať si uklidí bordýlek, podíval se na ni – a strnul. Viki měla na stolečku hromádku velkých bankovek, jedna jí ještě trčela z kapsičky a snažila se z nich postavit kolejiště pro svůj vláček. Udělal jsem moc dobře, že jsem začal posilovat srdce. A život s Viki mě naučil jednu věc: nedat nic znát. Došlo mi, kam tedy zmizely peníze, ale ovládl jsem se a nevrhl se po ní. Úplně klidně jsem řekl: „Viki, ukliď si to a jdeme.“
Všiml jsem si, že jsme středem pozornosti, při čtení zpráv jsem nějak nevnímal okolí. Ne moc často potkáte mrňavého guvernéra Centrální banky, jak se mazlí s mamonem. Sekuriťák se s širokým úsměvem nabídl, že to uklidí. Rád. I jeden kluk, co seděl vedle, chtěl pomoci, abychom se prý nezdržovali… Všichni kolem se zasmáli a já se donutil vážně říct: „Kdepak, to musí sama, jen ať si nezvyká, že za ni budou všechno dělat ostatní.“ Viki se se svěšenými ramínky došourala zpátky ke stolku a nastrkala prachy do kapsiček. Jen tak, halabala. Myslím, že převládal obecný názor, že děti dělají bordelu strašně málo a měly by se nechat. A čím víc, tím lépe! Ten kluk vypadal, že by uklízel, až by brečel. Viki mě vzala za ruku a šli jsme. V salonku už nás čekal úředník.
„Velice se omlouvám za čekání, pane…,“ podával mi ruku, ale díval se na Viki. Docvaklo mi, že ten bezpečák jim volal, když viděl Viki tahat peníze, a informoval je, že přišel nějaký významný klient. Uvnitř jsem vybuchl smíchy. To se nedalo. Navenek jsem se jen zhluboka nadechl.
„Promiňte, nemohu si vzpomenout na vaše jméno,“ řekl úředník, pokynul mi ke koženému křeslu a po mně usedl za svůj stůl. Představil jsem se a vzal Viki na klín. Zatímco jsem vysvětloval, že jsem tu jen pro formulář změny typu karty pro manželku, Viki seskočila, přešla k jeho stolu a začala vytahovat „hračky“. Úředník od toho nemohl odtrhnout oči, když viděl, kolik cenných papírků to dítě má. „Promiňte, co jste říkal?“ uhnul konečně zrakem od Viki ke mně.
„Že jen potřebuji formulář…“ „Aha. A uvažovali jste…“ Viki rozepla batůžek a začala tahat další peníze. Málem mě kleplo. Soustředil jsem se na kamennou tvář. „Uvažovali jste… bleb. Bleb… Platinovou kartu? Přináší mnoho… bleb. Výhod.“
Viki sebrala úředníkovi propisku, řekla si, že je Ema na dvoutisícovce nějak bledá, a rozhodla se ji vybarvit. Úředník vyskočil, až křeslo pod ním odlétlo, a strčil jí pod propisku několik papírů na poznámky. „Na, tady si kresli,“ řekl mírně hysterickým hlasem a trochu se opotil. „Na penízky se kreslit nesmí,“ a podíval se na mě, abych ho nějak podpořil. „To se nedělá, Viki,“ pronesl jsem poučně a snažil se na ni nedívat.
Pak jsem se dozvěděl, jaké všechny výhody přináší platinová karta, jako vstup do letištních salonků po celém světě, pojištění úplně všeho a celé rodiny, odtahovku zdarma, nonstop osobního bankéře a další takové hovadinky. Nakonec jsem řekl, že to musím probrat s manželkou, ale líbilo se mi to. Kdo by nechtěl platinovou? Když je dávají prakticky každému. Evidentně.
Na odchodu za námi úředník ještě přiběhl, že malé upadla pětistovka, a podával mi ji. Když jsem se nehýbal, tak ji narval Viki do medvěda, tedy do batůžku, a asi šestkrát zkontroloval zip. A pak nám mával až ven. A Viki mu taky mávala.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
