Testováno na tátovi: Čekání na Godota... vlastně na Viki

“Oni zavírají v devět!” řekla pobledle, protože to se nedalo stihnout. Tak nějak jsme automaticky počítali těsně před Vánoci s vánoční prodlouženou otvírací dobou, ale… Ne.
26 minut do zavření. Jídlo se teprve vařilo.
“Viki, rychle dohrát a budeme se oblékat!” zavolala maminka. Viki se vrhla po vláčkách, protože na ty ještě nestačila ani sáhnout. Bylo tu toho tolik! Párkrát s nimi popojela, načež jí z ruky vypadla mašinka i vagón, vykulila oči a vyhrkla:
“Musím kakat!” A běžela za ženami, které v koutku hlídaly. Jedna ji odvedla na WC. Pohled na hodinky.
24 minut do zavření. Jídlo se stále vařilo, Viki byla na záchodě. Pokud někdo chce znát můj názor, tak já si myslím, že to Viki dělá schválně. Aby nemusela odejít. Kdo ví, jestli se jí vůbec chtělo, jisté je, že se jí nechce z herny. A tohle je způsob, jak svůj názor protlačit. Doslova. S manželkou jsme se na sebe nervózně dívali. Druhá žena z obsluhy koutku nám řekla, že skutečně zavírají v devět, a pokud bychom si dítě do té doby nevyzvedli, budeme platit pokutu. Káťa mi pobledla ještě víc, ale já se těšil, protože pokuta za dlouhé sraní by se v rodinné kronice vyjímala. To je takový opak pokuty za překročení rychlosti.

19 minut do zavření. Jídlo se stále vařilo, možná již měli aspoň poraženou krávu na mé hovězí. Viki stále tlačila. Druhá žena z obsluhy koutku si už balila a pořád se dívala na hodinky, až nevydržela a šla se za kolegyní podívat. Jak se otevřely dveře na dětské WC, zazněl odtamtud dětský hlásek naší dcery:
“...a druhá babička má pejska a kočičku a houpačku na lavičce! A já si tam…”
Dveře se zavřely. Opět jsme se s manželkou na sebe podívali. Ona si tam vykládá memoáry. Zatím je u druhé babičky. Tím zbývá teta Eva, teta Jana, strejda Josef, tetička Albínka, bratranec Dominik, prastrýc Antonín, kamarádka Lucka, Natálka a kamarád Péťa, pan prodavač z našeho obchůdku, paní se dvěma pejskama, soused s kočičkama, paní doktorka, ovečky v chlévě na náměstí…
Druhá zaměstnankyně koutku se vrátila.
“To vypadá ještě na dlouho,” pronesla nahlas a dál se balila.
17 minut do zavření. Jídlo se pořád ještě vařilo. Zrovna honili prase na Kátino vepřové. Viki seděla na záchodě. U dětské toalety se otevřely dveře, vyšla z nich první babysitterka. Z dětských toalet k nám dolinul dětský zpěv:
“Néésééém váám hóóblinýýý, póslóuchejte, z blemcenské kraviny, pózór dejte…”
“Snažila jsem se ji popohnat, ale řekla mi, že nemám rušit,” pokrčila rameny první žena.
Tak to bych chtěl slyšet. Na pořadu jsou vánoční koledy. Chvíli jsme přemýšlel, jestli se nepokouší zpěvem nám sdělit, že jí došel toaleťák, ať přineseme noviny. Další pohled s manželkou na sebe, situace začínala být vážná, když už tam s Viki nikdo není. Když nemá kouče, může tam sedět hodiny.
14 minut do zavření. Jídlo se stále ještě vařilo. Ale dobrá zpráva byla, že na poli už zaseli semínka a jednou z nich bude hořčice do mé zálivky. Přišla uklízečka.
“Je tam obsazeno,” informovala ji obsluha koutku.
Uklízečka se zastavila na cestě a podívala se na hodinky.
“Ale vždyť už je devět,” protestovala. Dostalo se jí jen pokrčení ramen. Uklízečka pokračovala ve své pouti. Otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Odtamtud se ozvalo:
“Jak to mííílááá slýýšelááá, škrtla, prdla, omdlela, hehehehe!”
Repertoár vánočních koled skončil. Na programu je Babinskej. Uklízečka se vrátila i s vozíkem.
“Jen jsem řekla, že tam musím vytřít. Řekla, že teď ne, protože se tam tvoří hodnoty, které přetrvají staletí. Co tam dělá?” obrátila se napůl k nám, napůl k obsluze.
“Kaká,” odpověděla obsluha lakonicky.
Uklízečka rezignovaně kývla, postavila se k zábradlí a opřela se o něj. Začali se nám tu hromadit zaměstnanci nákupního centra, kteří nemohli jít domů, dokud naše dítě nedotlačí. A to jenom tady v koutku, kdo ví, co se dělo venku.
11 minut do zavření. Přinesli nám jídlo. Mé hovězí běhalo po talíři a zmateně bučelo. Rychle jsem se do něj pustil, i když bylo vařící, ale dalo se to, když jsem sousta zapíjel ledovou colou. Jen se mi při tom trochou kouřilo z uší. Manželka si párkrát kousla, nicméně nevydržela tlak a prohlásila, že jde malé připravit věci, vzala si klíček od skříňky a odešla. Ženy z koutku již byly celkem sbalené, uklízečce pozvolna zvětrávaly kýble.
“Já se tam ještě skočím juknout,” nadhodila první z obsluhy a šla k toaletám. Pootevřela dveře a zevnitř se ozvalo:
“A když jsem já sloužil to páté létóó…”
Jeden by měl dojem, že tam trůní karaoke.
Obsluha se vrátila.
“Tak jsem se zeptala, jestli to bude ještě dlouho a říkala, že ještě dlouho, zvlášť když bude pořád někdo rušit, tak pana Záchodníka nikdy nedokrmí.”
Jedna ze základních metod, kterou musíte dokonale zvládnout jako rodiče, je “vytěsňování”. Jinak se nikdy nenajíte.
8 minut do zavření. Přišla ostraha.
“Tak co je? Kde to vázne? Čeká se už jen na vás.”
“My tu ještě máme klienta,” odpověděly ženy z dětského koutku.
Pohled na uklízečku.
“Na záchodě se kaká,” odpověděla uklízečka.
Bezpečák se ještě několikrát podíval z jedněch na druhé, jako jestli řeknou nějaké podrobnosti, jestli tu vypukla střevní chřipka nebo co, pak vzdychl a šel k toaletám. Nešel dovnitř, jen pootevřel dveře. Zevnitř se ozvalo:
“Áááá racek racku, pochcal packu, hahahaháá.”
Ostraha se vrátila, stoupla si vedle uklízečky a opřela se o zabradlí.
“Jen jsem zavolala, že končíme a někdo uvnitř řekl: To teda nekončíme, tady se pořád pracuje! Ještě nemám hotovýho ani tatínka.”
Proboha, ona si zase kadí rodinku. To už je hodně zlé. Bezpečák byl poněkud zelený, dokážu si představit, co k němu mohlo zavanout. Malé holčičky jsou možná něžné, roztomilé, ale už když nám začal nočník, to není jen jako když vyděsíte skunka. To je, jako když se parta tchořů dívá na horor.
4 minuty do zavření. Viki je stále na záchodě. V předsálí přešlapuje obsluha koutku, ostraha funí, uklízečka pospává. Počítám, že venku se zastavil život a nikoho nechtějí pustit, protože “když my nemůžeme domů, tak vy taky ne”. Nad námi visí mastná pokuta. Káťa vytahala věci ze skříňky a připravila je, sbalila, co se dalo a rozhlédla se po přítomných. Snažil jsem se dohlédnout do chodby, kdo ještě přijde. Pak se manželka zula a vypravila se na toalety se slovy:
“To už neni možný!”
Provázelo ji pět pohledů, čtyři z nich byly velmi, velmi skeptické, že něco dokáže, když všichni selhali. Otevřely se dveře na záchodky, z nichž jsme zaslechli:
“...a Maruška přišla za prvním ze dvanácti měsíčků a byl to měsíček Československo-Sovětského přátelství, hehehehe…”
Lehce mi zaskočilo. Ona si pamatuje i totalitní vtipy, co jsem vykládal, kterým ani nemůže rozumět… Bezpečák s uklízečkou pohlédli na sebe. Dvanáct měsíčků. Strávíme tu noc, než je projde všechny!
1 minuta do zavření. Rozrazily se dveře a z nich vyběhla Viki jen v pučoškách, vzadu, jako ocásek se z nich táhl hajzlpapír, který končil kdesi na záchodkách.
“Počkej, Viki! Čekej!”
Viki se hihňala a zdrhala. Šel jsem ke slečnám zaplatit pobyt, když už jdou.
“No… Jestli tedy opravdu jdou,” zdráhala se obsluha. “Protože je to jen tak, tak a budeme muset naúčtovat tu pokutu…” Vedle ní se objevila Viki s dlóóóuhým ocasem.
“Tak jo,” vzdychla ulehčeně. Počítač jí vyjel fakturu s časem  21:00.
Stihli jsme to o poslední vteřině. O sekundu později a šli jsme domů pěšky, protože bychom neměli ani na metro.
Přišla manželka a sykla: “Je nedokakaná.”
Proboha. Čeká nás to znovu!
V kolik jede poslední metro?

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar

Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.