Stárnu. Určitě se mnou něco je, protože jsem se nemohl vyčůrat. Přednáška se protáhla kvůli nekončícím dotazům a já měl pocit, že mi praskne močák. Vyrazil jsem na toalety, stejně jako většina mužů. Okamžitě se vše obsadilo. Já tak nesnáším pisoáry! Vlastně veřejné záchodky vůbec, ale kdo vymýšlí rozmístění pisoárů, to musí být opravdové vybavení WC: hajzlík. Tady byly pisoáry prostě vedle sebe, žádné zábrany, hezky sociálně, spousta sdílení. Stačilo se trochu rozhlédnout a mohli jste i lajkovat, komentovat.
Někdy bývají pisoáry něčím oddělené, ale vždy jde jen o symbolický předělník, který nedává vůbec žádné soukromí. Není to tak, že byste na sebe neviděli, jediné, čeho se dosáhne, že na sebe nevidí pincasové. Řekněte mi, v jaké debilní učebnici pro architekty se píše, že se famfrlíni nenávidí a mezi sebou perou? A musí se mezi péra dávat zábrana, aby se nezauzlovaly. Já teda mohu odpřísáhnout, že všechny močící nástroje jsou úplně klidné a na nikoho ani neštěkají, natož, že by se pokousaly. Vždyť oni chudáci mezinožníci ani nemaj čím! Nebo to mají být klapky jako u koní, aby se pendreky nerozptylovaly a soustředily se na práci? To bych chápal, ale nepomáhá to. Kromě toho, já vím, že se říká “jednooký had”, ale šulíni ani tak moc nevidí.
Možná jen člověk velmi malého vzrůstu by ty zábrany využil, ale potíž je, že takový člověk se do pisoáru nevyčůrá. Ten tam může akorát nablít. Ale člověk běžné výšky vidí úplně všechno, i to, co by nechtěl.
Proto jsem se vůbec nemohl vyčůrat a bylo to strašně trapné, protože jsem tam stál a - nic. Nešlo to. Vedle mne totiž byl chlápek, kolem šedesátky a ten si vercajk držel dvěma prsty jako cigáro. Já se tak zoufale soustředil na dlaždičky, ale periferní vidění je prevít. Kdo proboha drží ňufíka v nůžkách? Je to normální? Nebo je to nějak motivační jako: “Chčij nebo tě ustříhnu!” Já vím, že se něčemu říká “vykouřit”, ale to snad není proboha tohle! Také je jasné, že se na konci má lachtan oklepat, ale ne s panem Tondou mlátit o popelník. Ještě, že jednadvacátému prstu na začátku neukousl špičku.
Hrozně mne to rozptylovalo.
Marně jsem se snažil dostat ze sebe aspoň kapku. Stál jsem tam jako hasič, co drží úplně suchou hadici a sleduje hořící dům. Pak ten chlápek začal bambána houpat a dokonce si něco broukal. Měl jsem chuť začít mlátit hlavou o dlaždičky. Proč capoucha uspává?! Má makat. Ten můj smrž nejspíš chrápe, ale nebudu tu třískat činely, abych ho vzbudil. Ano, někdy se muž u pisoáru pohupuje, ale to jde spíš o rozprostření proudu, protože zásadní problém pisoárů je, že to na vás stříká zpátky. Opět nebetyčná záhada architektů a výrobců sanitární keramiky, panuje mýtus, že se lidé neumí prostě trefit. Proto dovnitř instalují branky s míčema a podobné hovadinky. Ale důvod, proč nechodíme blízko je ten, že to na vás cáká zpátky! Jistě, i když je tam síťka. Vyřešte tohle a dostanete Nobelovu cenu. Bude zřejmě trochu pomočená, ale taková se uděluje.
Jenže kdo si u lulání houpe s penisilínkem? Doufám, že golgoše pak vezme na klouzačku a prolézačky.
Pořád jsem byl nasuchu a přitom plný. Zavřel jsem oči.
Když jsem je otevřel, pán vedle byl hotov. Myslíte, že klofana oklepal, zandal a šel? Ne, on mu začal utírat tlamu! To jsem neviděl! Nevím tedy, jestli pindivouse otíral nebo nějak leštil, ale rozhodně to bylo tak divný, jak to jen šlo. Dělal to úplně stejně, jako když utíráte jemně hlaveň starožitné pušky a snažíte se objevit výrobní číslo. Tahle zbraň jistojistě byla vyrobena dokonce v jiném tisíciletí.
A když už jsem myslel, že je všemu konec a chlápek zmizí, protože jinak všichni byli hotoví, jen já ne, začal si holohlavce balit. Ovšem to nebylo, že by čulibrka jednoduše zandal nebo sroloval, navinul, on tam snad měl rozloženou nějakou garderóbu! Nevím jakou, možná nějaký necesér, víte: kondicionér, noční krém, tužku na obočí, lak na nehty, kdo ví? Ale nevypadalo to, jako když schovává potměpicha do poklopce, ale spíš jako když pták odlétá. Letadlem.
Nakonec tedy migrénmakera schoval, ale nevypadalo to, že mu moc drží, vložil si rousnici dovnitř, jako do nějaké krabičky a měl jsem dojem, že jsem slyšel zalapnutí víka.
Zůstal jsem sám. Konečně to šlo. Ale jak dlouho to trvalo!
Určitě mi něco je. Budu muset na urologii.
Víte.
S maňasem.
Už se mu nějak nechce.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
