Bouřka, co se včera večer prohnala Prahou byla neskutečná, něco takového jsem ještě nezažil. Nešlo vlastně ani tak o bouřku, ale o tu vichřici před ní. Podle meteorologů měl vítr rychlost 25m/s, což je 90km/h, ale já s Dennisem jsme měli problém se udržet na ulici. Káťa nás vyhnala, prý "než přijde ta bouřka".
Ta bouřka byla pověstným prdem hurikánu proti tomu, co se dělo v ulicích před ní. Všechno, co kde leželo, lítalo vzduchem. Vůbec jsem nemohl otevřít oči, všude spousty prachu, ve vzduchu poletovaly větvičky a všechen bordel, co kde ležel na chodníku. Vypadalo to, jako by úplně přestala fungovat gravitace. Nebyla to jen vichřice, ale obrovské poryvy větru, které se proháněly různými směry a smýkalo to s námi na všechny strany.
Dennis vypadal, jako když jdeme k veterináři, kdy se vždy promění v tunovou kotvu, všechny packy vzpříčené a zaklesnuté do země. Docela to zvládal, jen to toho starého psa poněkud zdeformovalo, vypadal mnohem aerodynamičtěji. Určitě znáte fotky, jak má pes vystrčenou tlamu z auta, tak si představte, že vystrčíte psa celého... Myslím, že u čumáku se mu trochu natrhl kožíšek, jak se celý sroloval k zadku.
Podařilo se nám dopotácet za roh, kde to vypadalo chráněněji. Dennis okamžitě zaklekl, rozhodnutý splnit si svou povinnost v rekordním čase, jen ať už jsme proboha zase doma. Při tlačení mu tak vylézaly oči, že chvíli vypadal jako velká, chlupatá moucha. Konečně hotovo a skutečně se zápisem do Guinnessovy knihy rekordů.
Věděl jsem, že uklidit to po něm nebude v tom větru snadné, ale co se stalo by mne nenapadlo v těch nejhorších snech. Už jsem měl skoro sebráno, když mne poryv větru odhodil až na hydrant a pytlík i s hovnem na krajíčku se vznesl, jako by ho unášeli mimozemšťani. Nutno říci, že si nevybrali nejhodnotnější vzorek lidstva. Zřejmě to poznali, protože se vzorkem flákli o jedno okno a pak pytlík odletěl.
Hovno však zůstalo na okně. Zůstal jsem zírat. Můj 200letý pes dokázal posrat okno v druhém patře. To je na druhý zápis! Mnohem lepší myšlenka však byla rychle zmizet za roh, protože k oknu se někdo blížil. Otevřelo se a přes kvílení větru bylo zcela jasně slyšet nějakého dědu: "Maruško! Pojď se podívat, někdo nám nasral na okno!"
Pak slabší ženský hlas, odkudsi zevnitř: "Ale Rudolfe, proč mluvíš tak sprostě. Vidíš ten vítr, kdo ví, co to sem zaválo. Jsme ve druhém patře, tak jedině holubinec, ne?"
"Tak se pojď podívat, tohle není holubinec, tohle je snad z medvěda!" - křičel rozčileně děda.
Musím přiznat, že Dennis měl poslední dny problémy a zdálo se mi, že se chtěl rychle zbavit úplně všeho, v případě, že by bouřka pokračovala několik dní. Nebo měsíců.
"Ty vždycky tak přeháníš, Rudolfe!"
"Tak se pojď podívat sama!" - ječel děda vztekle "Je to ještě teplý, tohle snad muselo nějakýmu motorkáři ulítnout rovnou od prdele!"
"Rudolfe!" - ozval se přísný hlas daleko za oknem, také vzteklejší "Já mám ruce od těsta a nikam nejdu! Jen kvůli tvé představě, že ti někdo přijel s motorkou do druhého patra, zaparkoval na parapetu, aby se nám vykálel na okenní tabulku! Musel to být holub."
"Říkám, že to je ještě teplý!!" - zařval děda do ulice.
"Ty jsi na to sahal?" - vyjekl ženský hlas zevnitř.
"Ne, já do toho asi vrazil teploměr a teď mu tu měřím puls!!" - sípal děda, až jsem začínal mít strach, že to s ním šlehne. "Jistěže jsem na to sahal, když tě tak obtěžuje se přijít podívat, jak nám lidi serou do oken!"
Chvíle ticha.
Pak najednou ženské ječení: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!"
Děda byl také nabuzený a zjevně se rozhlížel ulicí. Já se psem schovaný za rohem jsem se neodvážil pohnout a tiskl se ke zdi, aby mne vítr nepostrčil na jeviště. Před oponu.
"To nevim, nikoho jsem neviděl. Je možný, že by to přišlo seshora?" "A nemohlo to sem zanést z kanálu?"
"Je teplý, to povídám!" - řval děda "No jen si sáhni!"
"FŮŮŮŮŮJ!" - pištěla žena "PROBOHA RUDOLFE, ONO JE JEŠTĚ TEPLÉ!"
"Dyť to říkám!" - pronesl děda se zadostiučiněním. Zase se vykláněl z okna a rozhlížel: "Že by tu zase lezli Ukrajinci? Víš, jak tu na lanech se spouštěli... To víš, když je to přepadne, než by se vytáhli nahoru..."
Vytvořili jsme s Dennisem naprostou záhadu. A rozhodně nebylo moudré ji jakkoli objasňovat. Plížili jsme se domů.
Káťa už nás čekala a hned ve dveřích mi položila rutinní otázku: "Tak, jak to šlo?"
Zasvítili mi oči: "Tak tomu nebudeš věřit..." A po chvíli se z našeho bytu ozvalo: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!" Ten den jsme šli spát o dost později a dlouho nemohli usnout. Náš pes vyvinul zcela novou hru: Hovnoball. Se spoustou branek na každém baráku.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
