Přestože máte dceru, musíte s ní na pánské záchodky, protože žádný normální muž by se na dámy nikdy neodvážil, jelikož jakékoli dítě bude vždycky vypadat jen jako záminka, abyste se mohli juknout. Na záchod přilítneme vždy na poslední chvíli, protože malé dítě to nikdy neví předem, to zareaguje až ve chvíli, kdy si uprostřed hry chytí půlky a začne ječet. Jenže jakmile usedne, nastane doba meditační a vyprávěcí. Vy se zoufale snažíte mít všechno co nejrychleji za sebou, ale to dítě ne. Ono si chce povídat.
“Já dělám Kubíčka.” prohlásí si třeba. Kubíček je její bratranec. Ona si hovínka pojmenovává, protože je má ráda. Když mu dá jméno Kubíček, znamená to, že má Kubíčka moc ráda, ale já jsem skoro přesvědčený, že Kubíček by z toho vůbec nadšený nebyl.
Nejděsivější jsou její dotazy uprostřed této činnosti, přičemž vy všechno soustředění vyplýtváte na to, aby vám dítě nepadlo do mísy. Třeba:
“Tati, myslíš, že Kubíček najde tatínka a maminku?”
Proč já? Všichni rodiče mají děti, které se ptají “Proč je nebe modré?” nebo “Proč na stromech roste listí?” nebo “Proč je voda mokrá?“ Jen já musím mít holku, která chce vědět, jestli hovna vytvářejí kolonie.
Kdybych měl kluka, pravděpodobně bych ho seznámil se syrovou realitou odpadních trubek, kanálů a čističek odpadních vod. Jenže když máte holčičku… Podíváte se na ty její vyvalená kukadla, a i když je to asi jen tím, že tlačí, stejně jí řeknete:¨”To víš, že jo. Maminka hovínko už určitě napekla buchty, tatínek hovínko rozdělal v krbu…” a spolknete konec, že celá ta podělaná rodina se nemůže synáčka dočkat.
Ještě horší je pak část interakční, kdy se třeba někdo vedle v kabince začne řezat smíchy, Viki na něj zabouchá a křičí:
“Ticho! Tady se kaká!”
A od vedle se ozve chlap: “A co já? Ty myslíš, že tady peču rohlíky nebo co?” A po chvíli: “...I když vlastně jo.” pak začne tlačit a vyráží ze sebe: “Aspoň jeden rohlíčééék!”
Čehož se Viki okamžitě chytí a hned přizvukuje: “Aspoň jeden rohlíčééék!”
V tu chvíli bych se oběsil na klice.
Stejně strašné je, že takový zážitek dítěti utkvěje, takže při nejbližší návštěvě, jak usedne na mísu, prohlásí:
“Já jdu upéct rohlíček!” A začne vehementně tlačit: “Aspoň jeden rohlíčéééék!”.
Jen si tak povzdychnu, ale pro mě za mě cokoliv, ať si peče třeba anglický vánoční pudink se sardinkama, jen ať to máme za sebou. Vedle v kabince se někdo zachechtá, Viki se ulekne, přikrčí a svým jevištním šepotem řekne: “Pán vedle taky peče rohlíček.”
Vůbec jsem neodpověděl, za mě dobrý, je to vlastně eufemizmus, když tak bude nazývat onu činnost, jako rodič mohu být jen šťastný. Řekl bych, že i Kubíček v duchu tleskal, že je z obliga. Rohlíčky jsou fajn. A pak se od vedle ozve:
“Ale kdepák, já tady normálně seru.”
Ticho. Tedy já, jinak celé záchodky řvou smíchy, pisoáři tam bryndají po dlaždičkách, protože v tu chvíli by netrefili ani kontejner.
Proč to říkal? To si opravdu myslel, že by někdo věřil tomu, že si tam peče rohlíčky? Čtyři kabinky hajzlíků vedle sebe a jedny pekárny Penam?
Viki je však okamžitě šťastná, že má kolegu v práci a informuje: “Já dělám maminku a tatínka.”
Od vedle se ozve zafunění a konstatování: “Tak to já dělám nejspíš tchyni.”
Další naprosto zbytečná informace. Teď jsem se začal smát i já a málem mi spadlo dítě. Ještě chvíli si povídali přes stěnu, až pán vedle s dalším zafuněním vstal, slyšeli jsme oblékání a potom zamumlání: “A hele, vono je jí to podobný.”
Do Viki, jako když střelí: “JÁ TO CHCI VIDĚT!!” a snažila se utéct ven s holou zadnicí. Měl jsem co dělat, abych ji udržel. Už jen s těma jejíma hovňousama jsem jich viděl víc, než jsem kdy chtěl, ještě abychom chodili na exkurzi po cizích. Dělalo se mi špatně. Pán vedle splachoval a Viki začala brečet: “Já chtěla vidět babičku!” Musel jsem dceru utěšovat, že jí uvidí doma a snažil se jí zároveň vysvětlit, ať doma o tomhle vůbec nemluví, jinak už babičku neuvidí. Nikdy.
Ten blbeček z vedlejší kabinky se ještě zastavil, když slyšel, jak Viki pláče a zavolal: “Jé, to je mi líto, kdybych to věděl, tak bych vám to zabalil.”
Debil.
Ale Viki to utěšilo a přestala bulet.
O pár dní později jsme byli na párty, kde byl člověk, co vyráběl z balónků zvířátka a všelijaké věci. Viki chtěla udělat babičku, tak jí vyrobil něco, co měla být babička, ale Viki bručela, že jeden pán udělal babičku, která vypadala mnohem víc jako babička a já blahořečím osudu, že jsem Viki stačil odtáhnout dřív, než stačila cokoli vysvětlit. Zatímco jsem ji odnášel, stačila jen fňuknout, že ten “výtvor” neviděla… A chudák umělec hudral: “Jak může vědět, že to bylo hezčí, když to neviděla?”
Ale kdyby on věděl.
Kdyby tak věděl...
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
