Testováno na tátovi: Česká pošta dokáže zlomit i psychicky odolné

Kousek od nás se ozvalo polohlasné zaklení. Na lavicích seděl rozvalený mladík, z kapsy mu čouhal kousek lístku s číslem, mrkl na něj a vzdychl: “Ty vole.”
Nikdo nemá rád dlouhá čekání.
368. Nikdo se nepohnul ani po několikerém vyvolání. Přepážka čekající na třistašedesát osmičku zůstala prázdná.
369. Opět nikde nikdo.
370. Nic.

“Tohle je nejrychlejší pošta, na které jsem kdy byl,” poznamenal jsem. “Nával před námi a nikde nikdo.”
V duchu jsme uvažovali, co za psychotiky chodí na pošty sbírat čísla? Jen tak si přijdou k automatu, odeberou pár čísel a odejdou. Co s nimi proboha dělají?
A tak to šlo dál. Mladík vedle při každém čísle dělal stále protáhlejší “Ty voléééé!” a vzdychal stále nespokojeněji.
Když už následovalo asi patnácté číslo a pořád to nebylo jeho, zařval: “Ale doprdele už!” prudce vstal, vytrhl z kapsy svůj lístek a udělal krok, že se vydá k přepážkám. Náhle strnul. Obrátil lísteček s číslem vzhůru nohama, pak si ho dal těsně před obličej, zbledl a zašeptal:
“A k****.”
Načež mátožně odkráčel k automatům pro další lístek.
Prošli jsme spoustu dalších čísel. Přepážka hromadných podání byla zjevně blokovaná zástupem neexistujících lidí, museli otevřít úplně jiné okýnko, které ovšem na nějaké balíky nebylo vůbec zvyklé. Paní pošťačka působila značně vystresovaně, když viděla prvního pána s největším rozměrem, jaký lze běžně podat.
“Vsaď se, že půjdeme k ní,” zasténala znovu manželka. “Tu z nás klepne.”
A měla pravdu. Šli jsme k ní a opravdu vypadala, že jí z nás klepne. Začala se probírat balíčky, vážit je, přeměřovat je a olepovat. Došli jsme asi k šedesáté zásilce, když náhle vytřeštila oči a vykřikla: “To je Švédsko! Já udělala chybu! Teď to musím dělat celé znovu!” a podívala se na mne s výrazem, jako kdyby mi oznámila, že je těhotná, já jsem otec, a jak se k tomu postavím. Vůbec jsem nevěděl, co říct. Vůbec se nedivím, že jsou na poštách tak vystresovaní, pokud jsou nuceni používat postupy z Rakouska-Uherska a program nedokáže reflektovat tak primitivní věc, jako je chyba. Při desítkách zásilek je přitom téměř jisté, že nějaká může nastat. A ono se to musí celé znovu. V hypermarketu prostě zavolají vedoucího, který chybnou položku opraví, na České poště se mohou úředníci jen oběsit. Bylo mi jí líto.
Skutečně, všechno musela dělat znovu. Řekla, že cizinu musíme hlásit, i když na balíku a poštovním archu byla země napsaná velkými písmeny. Umínil jsem si, že příště budu dávat na zahraničí houkačku se sirénou.
Dávali jsme jí pak jeden arch po druhém a hlásili každou zemi. Slovensko, Holandsko, Floridu, Tanzánii, Irsko… Byl jsem tak zblblý, že jsem hlásil i Brno. Ale pak se na mne podívala krví podlitýma očima.
“BRAZÍLIE!” zakřičela náhle. “JÁ ZASE UDĚLALA CHYBU!” a složila se na stoličku. Potom se podívala na hodiny. Otevřely noční přepážky. Ano, tak dlouho jsme tam byli. Celé znovu, opět. Podívala se na nás a zeptala se, jestli bychom nechtěli jít na noční přepážky. Viděl jsem, že v zájmu jejího zdraví by to bylo rozhodně rozumné, tak jsem řekl, že proč ne, jen jestli by nám nedala nějaký vozík, ať to tam nemusíme znovu třídit.
Zašeptala pro sebe, že nám klidně dá své prvorozené dítě, jen když vypadneme.
A dostali jsme vozík. Přejeli k nočním přepážkám, kde jsme se postavili do další fronty. Pak už to šlo celkem rychle a bez chyby, noční přepážky jsou zvyklé na všechno. I na lidi s nákupním vozíkem plném napůl označených zásilek. Dokonce jsme se dozvěděli, jak se vyhnout zdlouhavému čekání na poště, že se lze dohodnout s obchodním oddělením a oštítkovat si zásilky sami. Řekl jsem, že když seženu předepsané obálky, vyplním doručovací adresu předepsaným způsobem, stejně tak odesílatele, pak poštovní arch, očísluji zásilky a seřadím je, protože když jakoukoli z těch věcí neuděláte, tak vás na poště odstřelí, tak jestli je mám i oštítkovat a kdo ví, čím dalším polepit, tak už si je rovnou po světě i rozvezu.
Venku byla noc, když jsme vyšli. Pořád mi nešlo do hlavy, kdo si může brát hromadu lístků s čísly. Na rohu jsme minuli partu zhulených chlápků, co se chechtali a každý pokuřoval krátké, ručně ubalené žváro. Všiml jsem se, že jeden černoch na něm měl 87 a před tím kus ohořelé trojky.
Takže nějaké vysvětlení by tu zřejmě bylo...

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.