"Dobrý den, já bych chtěl strunu," řekl jsem v hudebninách, když si mne starší, obtloustlý pan majitel všiml. "No dobře, ale jakou?" "Tu nejtenčí." "Aha, ale nylonovou, kovovou nebo hlazenou? A na co? Na klasickou kytaru? Elektrickou? Banjo nebo mandolínu? Pro ukulele?" "Já to chci do kráječe na vajíčka," vyhrkl jsem.
Netušil jsem, že to bude tak složité. Majitel se začal smát, po chvíli se smích postupně ztratil a opatrně se zeptal: "Vy to myslíte vážně?" Přikývl jsem. "Ano." Prodavač se nervózně rozhlédl po svém obchodu a pak náhle vystřelil naslepo: "Vy na to hrajete?" Zavrtěl jsem hlavou: "Ne." Majitel se ostře nadechl, ale neřekl nic. Pak dlouze vzdychl a sklonil se pod pult. Chvíle hrabání a ozývalo se: "...Musel dostat propustku... ...vajíčko, ty vole!... ...mě poser basu, vajíčko!" Pak se na chvíli vynořil a ještě se zeptal: "Jako fakt vážně?" Znovu jsem přikývl. "No jo." Zase zmizel a zase mrmlání: "...To mi nikdo neuvěří... vole, kráječ na vajíčka!... ...zabalit to tady! ...proč to se mnou loni nešlehlo rovnou..." Nakonec se vynořil, zadýchaný, celý rudy, hodil na pult strunu, já si ji koupil, poděkoval a odcházel. Na pozdrav ani neodpověděl. Jen, co jsem dovřel dveře, ozval se za mnou řev: "A CO NA KNEDLÍKY?! NECHCE NĚKDO NA KNEDLÍKY? DOPRDELE!" Musím si pečlivě poznamenat, abych sem už v životě nešel…
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
