Jeli přes Prahu, tak se zastavili. Posadil jsem strýčka s tetičkou v obýváku (byli u nás prvně) a šel jsem pro manželku. Káťa ležela na naší posteli a telefonovala. S tchyní. Zašeptal jsem jí do druhého ucha, kdo přijel, ale jak jsem se zvedal, nechtěně jsem do Káti strčil a jí vypadl mobil z ruky a zapadl za postel. Oba jsme vykřikli, protože tam se nedá dostat.
Nato přiběhla Viki, neskutečně zvědavá, co se děje. Ona miluje, když se něco děje, jako všechny děti.
“Co? Co je? Co se stalo? Tati, co se stalo?”
“Ále nic, tchyně spadla mamince za postel,” hekal jsem, jak jsem se snažil rychle posunout velkou, manželskou postel. Šlo by to lépe, kdyby na ní manželka pořád neseděla.
Ve dveřích se objevila strýcova hlava: “Děje se něco? Mohu nějak pomoci?” zeptal se zdvořile.
“Nám za postel zapadla babička!” nahlásila Viki okamžitě. Ano, takhle nějak to vždycky začíná… Potíž je, že strýček s tetou jsou velmi vzdálení příbuzní a kromě jednoho letmého setkání nás neznají a tak netušil, co se dá u nás čekat. Podle výrazu na babičku zapadlou pod postelí připraven nebyl. Mezi postelí a stěnou je sotva tří centimetrová škvíra, kdo zná rozměry běžných babiček, ví, že se se tam nevejdou. Ani si neumím představit, kde by tam hypoteticky byla. Jediná možnost je pod roštem nebo zazděná.
Strýc, zatímco zvažoval tyto dvě možnosti, byl dále svědkem toho, jak Káťa vrazila svůj nos do škvíry a začala volat:
“Mami! Mami, jsi tam? Slyšíš mě?”
Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomil, že bychom k nám neměli nikoho pouštět. Strýc zůstal zírat na manželku a pak se díval na mne. Nevěděl jsem co říct a hlavně jsem se snažil pohnout postelemi. Marně, ke koberci byly snad přišroubované. Viki se rozhodla, že také pomůže, tak vyskočila na druhou postel, též vrazila čumák do škvíry a volala:
“Babi! Babi, jsi tam?”
Snažil jsem se na strýce nedívat a tiše uvažoval, až nás odvezou, jestli dostaneme vycházky aspoň v neděli.
To nejhorší teprve čekalo. Manželka má totiž mobil, který řve i bez hlasitého odposlechu, takže i zapadlý za postelí byl repráček slyšet a v něm tchyně, jež netušila, co se u nás stalo:
“No? Co je? Já jsem pořád tady. Haló?”
Strýc vytřeštil oči tak, že jsem jen tak tak uhnul, aby mne ty dva letící ping-pongáče minuly, odrazily se od stěny a vrátily se zpět do očních důlků. Úplně jsem viděl, jak mu to v hlavě šrotuje: “Oni tam mají babičku v nějaké kobce pod podlahou!”
Přešel ke své ženě, která stále seděla v obýváku a jen jedním okem viděl, jak jí něco šeptá. Podle odezírání ze rtů možná říkali:
“Je to banda magorů, mají za postelí zazděnou babičku!”
“Neměli bychom něco udělat?” šeptala pravděpodobně jeho žena “Třeba hodit na ně síť?”
Konečně jsem jednu postel poodsunul, hodně pomohlo, že Káťa z ní slezla. Strach zjevně přemohla zvědavost, protože strýc s tetou přišli skoro ke dveřím, aby mohli po očku sledovat vyprošťovací práce tří centimetrové babičky.
“Co?” ozvalo se zase za postelí slabým hláskem “Já vás neslyším, počkejte, teď něco jede…”
Strýc s tetou se na sebe podívali. Ten pohled říkal: “Tak babička je taky šílená. Zazděná a šílená, to bude v rodě, ještě, že jsme hodně vzdálení příbuzní. Ale stejně se radši necháme zkontrolovat.”
Káťa sáhla za postel, ale hned ruku vytáhla:
“Fuj, musíme to tam vysát, je celá od svinstva.” A ještě pak zavolala dolů: “Počkej, mami, já si na tebe vezmu rukavici.”
Strýc s tetou si věnovali další pohled: “Oni se štítí vlastní matky! Proboha, jak dlouho tam je? Stará se o ní někdo? To tam jen tak leží? Dávají jí vůbec jídlo?”
“Co tam děláte?” ozval se zas tenký hlásek za postelemi.
“Zapadla jsi, babi, máma se tě snaží vytáhnout, ale jseš ve strašnym bordelu, tak šla pro rukavice.”
Tchyně snad z toho neslyšela ani půlku, jen překvapeně odpověděla: “Já? Já teď vylezla z metra?”
Třetí pohled strýce s tetou na sebe: “Ona je senilní, ani neví, že je zazděná.”
Manželka se vrátila s rukavicemi, strýc s tetou si odešli sednout do obýváku, asi nechtěli být svědkem toho, co vytáhneme.
Mobil byl vyproštěn, hovor skončen, poseděli jsme s tetou a strýcem, až náhle řekli, že musí jet. Já nic nevysvětloval, manželka si ani neuvědomila, čeho byli svědkem. Až po jejich odchodu se plácla do čela: “Já jim chtěla dát tu máminu marmeládu!”
Tak jsem manželku vzal kolem ramen a vážně prohlásil:
“Ti už nepřijedou. Nikdy.”
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Humorné příhody očima odvážného otce
Autor: M. M. Cabicar
Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné příhody, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě začalo chodit do školky. Rozpustilé příběhy tříleté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor všedních situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až vám dají pocit, že v tom nejste sami! Rozverné příhody si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: "Při čtení nejezte, ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře."
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
