Dnes si probereme proces vzniku básniček, říkadel a písniček, které náš chodící záznamník, tedy dcera Viki, používá v naprosto nevhodných situacích. Viki zkrátka přijde s nějakým popěvkem a jako každé malé dítě je schopná jej recitovat celé hodiny, pořád dokola. Dokud z toho nezešílíte. Bude vám to znít v hlavě a přidáte se. Jako právě nedávno, přišla s rýmem:
“Běéééžim, běéééžim, zakopnu a léééžim a už nikam neběžim, protože se netěšim.”
A tohle jsme měli kolik dní a týdnů, hodinu po hodině, kdykoli si vzpomněla. Já se zoufale snažím nereagovat, protože už moc dobře vím, jak to končí, navíc mne manželka hlídá jak bachař na Guntanámu, jenže pak vám to začne znít v hlavě, začnete si zpívat taky a my dospělí prostě nemáme tu schopnost opakovat něco do zblbnutí - vyjma běžných instrukcí: “Oblékni se. No tak, oblékni se. Oblékni se už. Proboha oblékni se prosím…” To se neochodí, to je zkrátka věčné.
Ani nevím jak, ale náhle jsem se přistihl, jak si zpívám s Viki, jen místo druhé části, která mi přišla pitomá jsem změnil: “A hele, svět se netočí, mám motyku v obočí.” Jako poctu neznámému autorovi za krásnou básničku “Dvoumetrová potvora vkročila k nám do dvora, ale už k nám nevkročí, má motyku v obočí.”
Že to je špatně jsem si uvědomil hned, jak na mě přistála rozkládací pohovka z obýváku, kterážto u nás bdí nad dodržováním morálky a za vydatné pomoci mé ženy na lidi pak při porušení pravidel skáče. Na mě je co chvíli, někdy si ji rovnou beru na klín a drbu za podhlavníkem.
Poté následuje obvykle projev předsedy nejvyššího manželky: “Jsi ty vůbec normální? Ty to děláš schválně!” A já se snažím vysvětlit, že mi to jen ujelo, a prosím Viki, ať to vymaže, že to nikdy neslyšela. Ona se jen hihňá a řekne, že jo. Že cokoli.
Následují další hodiny Běéééžim, běéééžim, zakopnu a léééžim, kdy ANI JEDNOU nezopakuje mou verzi, ale oba s mou ženou víme, že její paměť je sedmé vtělení ďábla a schovává si to na tu nejstrašlivější dobu.
Po dalších několika hodinách, někdy i dnech, bezděky přidám k té strašné říkance: “Hned se potom zvednu, i když mám ruplou bednu.” Někdy se stane, že mi to projde, i ženy občas musí na toaletu a během splachování tak dobře neslyší. Ale pak zase přisadíte: “Teď mi teče mozeček, bude ze mne blbeček.” Opět návštěva ochočeného gauče, někdy i peřiňák se přidá na mazlohroudu a manželka nás navíc láskyplně masíruje válečkem na nudle hlava, nepodhlavník. Jakékoli prostesty, že to já ne, že to ti dva japonci Onoseto a Onosamo, nejsou uznány a já idiot ještě vzpurně přidám: “Když nebude na zbytí, mám teď lébu na pití.” Viki totiž z toho skáče radostí až ke stropu, tak odepřete jí tu radost, i když vás to stojí život.
Chci tedy říct, že to rozhodně nedělám schválně, je to jen přirozená obrana mozku proti stereotypům a ten můj má zkrátka výcvik speciálních jednotek, takže se brání instinktivně. Na druhou stranu musím říct, že díky tomu mám k dceři mnohem blíže.
Musím s ní totiž chodit ven jenom já.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
