Testováno na tátovi: Aby na nás nepršelo

“Protože sis vzala sukni, já ti říkal, ať si vezmeš kalhoty. Déšť nepadá jen kolmo dolů, nese ho vítr, musíš sledovat, odkud prší, a podle toho deštník nastavit.”
“Na mě prší od nohou,” prohlásila Viki a strhla deštník dolů, takže před deštěm nekryl, ale naopak ho zachytával.
“Viki, takhle zmokneš,” řekl jsem zbytečně. Začali se po nás dívat lidé a říkali si, proč jsem té nebohé dívence nepřečetl instrukce.

“Teď na mě prší tenhle koš!” vykřikla Viki a namířila deštníček na odpaďák, jako by ho chtěla sejmout.
Cesta do školky je krátká, ale teď byla dlouhá. Moc dlouhá.
“Auto!” poskočila Viki “Prší auto!” Přeběhla až ke kraji chodníku a zacílila deštníček na projíždějící auto. To na ni vesele zablikalo a zatroubilo.
Pomalu nasakující Viki spustila štít a překvapeně vyhrkla: “To auto troubí a bliká. A přesto na něj pořád prší.”
Ani jsem se neptal, jestli si myslí, že stačí na déšť zatroubit a on uhne, protože zjevně ano. Navíc, když pustíte klimatizaci, udělá se nad vámi polární záře.
Před námi se objevila skupinka turistů v pláštěnkách.
“Bacha, tati! Lidi! A všichni pršej!” vykřikla Viki a skočila přede mne s napřaženým deštníčkem, aby mne chránila.
Turisté se usmívali, mávali na ni a snažili se ji obejít. Rozháněla je jako stádo ovcí.
“Na tohohle bacha, tati, ten prší nejvíc!” ukázala deštníkem na jednoho pána, který vydal i za dva. Chodící průtrž jí vesele zamávala.
Došli jsme na hlavní ulici.
“Tramvaj! Prší tramvaj!” křičela Viki a rozhlížela se, asi jako abych jí šel pomoci. Kolem nás procházeli další rodiče s dětmi, které se způsobně držely za ruku, deštníček pěkně nad sebou, jen já mám dítě, na které prší tramvaje.
Konečně jsme došli do školky. Viki byla úplně mokrá.
“To teda vůbec nepomohlo, držet deštník proti tomu odkud prší!” obvinila mne Viki a crčela z ní voda.
Pohladil jsem ji, že dělala, co mohla, ale já se díval na předpověď a nikde nehlásili takovou pohromu, kterou jsme právě prožili. Hydrometeorologický ústav hlásil jen déšť, o tom, že budou pršet odpadkové koše, auta, turisti a tramvaje, nepadlo ani slovo. Kam se hrabou hurikány na Floridě.
Udělal jsem si poznámku, že na Viki koupím prostě igelitový pytel, a když bude pršet, budu ji do školky nosit.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.