“Já ci hazítko!” vytrhla se mi náhle tříletá Viki z ruky a běžela k úředníkovi za stolem, od kterého jsem zrovna odcházel. Stejný scénář v každé bance, pojišťovně nebo na poště. Viki hned běží ke stolku, popadne první formulář a začne si na něj kreslit.
Když pak odcházíme, přiběhne k přepážce a na komkoli na druhé straně vymůže ke své kresbě razítko. Mladý bankéř se usmál, vzal si papírek a něco jí tam otiskl. Viki spokojeně odcupitala. Náhle se z jednoho křesla čekajících lidí zvedl chlápek, kterému určitě bylo přes šedesát. Měl dlouhé, šedivě nažloutlé vlasy a v nich korálky. Vypadal jako hippie, kterého zrovna rozmrazili. Začal poskakovat k mému bankéři, napodoboval Viki a mával přitom několika secvaklými papíry: “Já ci taky hazítko!”
Mladý muž za stolem se snažil ovládnout smích, ale bylo vidět, že se cítí trapně, jako asi všichni, i když pán působil opravdu komicky.
“To bohužel není možné,” zamumlal bankovní úředník.
“A proč? U ní to zabralo,” divil se hippies.
“Ona chtěla jen razítko ke svým malůvkám, vy chcete potvrdit hypotéku, kterou navrhujete splácet do svých 140 let.”
“No, jestli jde jen o tom, tak vám k tomu něco namaluju,” zamrmlaly korálky. “Navíc já jsem úplně fit a medicína kráčí vpřed mílovými kroky, takže proč bych se neměl dožít sto čtyřiceti?”
“To jsem neřekl,” odpověděl úředník zdvořile. “Já bych vám ten úctyhodný věk přál, jen banka nemá záruky, že v té době budete ještě výdělečně činný, abyste ji mohl splácet.”
Šedivý pán se pomalu šoural ke svému křeslu cedil mezi zuby: “Víte, kolik budu mít jen z lístků, až mne budou ukazovat v cirkuse, když mi bude 140?”
Viki to celé sledovala, hippiesák ji rozhodně zaujal, hlavně ty korálky. Znovu se mi vytrhla a došla až k němu. Zastavila se před tím stočtyřicetiletým splátkařem hypoték, natáhla ruku a podávala mu svůj obrázek s razítkem. Zůstal úplně ohromeně stát.
“To… To si nemůžu vzít,” hlesl.
Viki sklonila hlavu, dost se styděla. Hippiesák se podíval na mne a já jen pokrčil rameny. Tak si tedy obrázek vzal, Viki okamžitě zdrhla a schovala se za moji nohu.
Vzal jsem ji do náruče a stále se snažila schovat tvář na mé hrudi. Nechtěla ani zamávat. Když jsme odcházeli, ten pán měl v očích slzy.
A já taky.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
