Poliklinika, výtah. Stála tam maminka s neupravenými vlasy, vypadala, jako by za sebou měla dvě noční. Vedle ní se pohupovala nesmírně roztomilá asi dvouletá holčička s dudlíkem v puse. Blonďaté vlásky, růžová stuha ve vlasech, pár sponek, bílé punčocháčky a bohatá bílá sukýnka.
Přišel ještě jeden pán kolem šedesátky a po něm se k čekající skupince přidala i šedovlasá paní. Ta narušila anonymitu velkoměsta tichým, mechanickým pozdravem, spíš jakoby pro sebe: "Dobrý den."
Holčička náhle vyndala dudlík z pusy a naprosto zřetelně pronesla:
"DOBRÝ DEN!" a zas si vrazila dudlík zpátky. Maminka ji automaticky pohladila. Ta dívenka musela být mnohem starší.
"No ty jsi vzorná! Takhle krásně pozdravit, tak malá holčička, to se jen tak nevidí! Děkuju."
Děvče opět odšpuntovalo rty a zahlásila:
"NENÍ ZAČ," a zas vrazila dudlík zpátky.
Maminka ji znovu pohladila a trochu přitiskla k sobě.
Šedovlasá paní se na malou princeznu stále usmívala, až se zeptala:
"A nejsi na dudlíček už velká, když jsi tak zdvořilá a umíš krásně mluvit!"
Holčička zase vyndala dudlík, až to mlasklo a jasně řekla:
"JSEM." Načež s ním zajela zpět. Maminka jí sevřela ramínko.
Paní chvíli čekala a pak, zase spíše pro sebe si dovysvětlila:
"Aha, ty ho máš jen jako hračku nebo ozdobu."
Malá ručička zase sáhla po dudlíku, zahlédl jsem její maminku, jak se ji pokusila zadržet, ale prohmátla a dudlík byl zase venku.
"NE, TO JÁ MÁM, ABYCH MOC NEKECALA."
To děvče bylo zvyklé mluvit opravdu nahlas. Přesněji řečeno řvát. Na konci věty se dudlík promptně vrátil na své místo. Pán se snažil nesmát a já měl také co dělat, abych se ovládl. Maminka vzdychla a něco bezhlesně pronesla.
Šedovlasá paní se smála naprosto neskrývaně.
"Aha, ty jsi taková povídalka! To já znám. Mám takovou vnučku."
Holčička na ní zvědavě pohlédla.
"No, představ si to, já už jsem babička a mám vnučku o pár let starší, než jsi ty. Ale byla přesně taková."
Stál jsem blízko maminky té holčiny a jediný zaslechl usyknutí: "No to jistě!"
Holčička zase vyndala dudlík a se zájmem se zeptala: "TAKŽE VY BRZO UMŘETE?"
Chvíle ticha. Podíval jsem se na matku. To nebyly noční, co měla za sebou. Jak hluboce jsem s ní soucítil. Na druhou stranu mne zaplavil pocit neuvěřitelné euforie, kterou prožívají rodiče, když to dítě je cizí.
Pán se rozesmál. I šedovlasá paní se smíchem řekla: "No, do čtvrtého patra snad ještě dojedu."
Holčička souhlasně přikývla, povyndala dudlík a jen žbleptla: "TO JEŠTĚ JO." Maminka jí okamžitě vrazila ucpávku zpátky a držela jí ruku na puse. Přijela kabinka.
"A už je tu výtah." řekla babička vesele "Tak uvidíme, jestli se dožiju."
"HLAVNĚ MUSÍTE DÝCHAT."
Neznělo to moc zřetelně s dudlíkem v puse a máminou rukou přes půl obličeje, jen očička jí koukala, ale i tak tomu bylo rozumět.
"Budu na to pamatovat." smála se babička a pán vedle se až musel chytit zábradlí. Maminka ji vzala za ruku a chtěla nastoupit, když ta holčička si zase vyndala dudlík. Tento moment by byl ve filmu zpomaleně, ten výraz hrůzy matky, oddalující se dudlík, rtíky, které se začaly pohybovat, jazýček, co se mrsknul a na celé přízemí zaznělo:
"VY SE NESMĚJTE, PODÍVEJTE SE NA SEBE, TAKY BRZO UMŘETE."
Zase dvě vteřiny ticha a pak hurónský smích. Praskl jsem i já, to už se nedalo, i když mám výcvik. Maminka dcerku okamžitě strhla a vykřikla: "A jdeme po schodech!" Než ostatní cokoli stačili říct, byla i s dítětem v prvním patře. Odtamtud jsme slyšeli:
"ALE MAMI, TY JSI PŘECE ŘÍKALA, ŽE KAŽDÝ JEDNOU UMŘE."
Vlastně asi každý na poliklinice to slyšel a jsem si jistý, že mnoha pacientům se hned udělalo lépe.
Doma jsem vzal Viki do náruče a zatočil s ní, byl jsem tak rád, že mám zrovna ji.
Dudlík jsem už doma nenašel, tak jsem zkusil, jestli bude cucat špunt k vaně.
Bohužel jej odmítá.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
