Dal jsem Kátě kbelík, ta jen seděla a těžce dýchala. Viki se držela za mnou a vykukovala mi zpoza stehna. Šel jsem do kuchyně nakrojit citrón, nakonec v těhotenství to zázračně pomáhalo, tak proč ne na nějakou virózu. Najednou ke mně dolehl křik: „Tatí, póď! Máma blije! Tatí, póď, póď, lychle!“
Několika skoky jsem byl u manželky. Nebylo moc, jak jí pomoci, u mísy jsem jí obvykle držel vlasy, tady jsem ji mohl jen hladit po zádech. Jedna věc mi ale byla divná. Viki mne nevolala jako k člověku, co potřebuje pomoci, ale spíš jako… když běží nejlepší část animáče, abych o ten kousek nepřišel. Něco jako: „Tatí, teď jí vlk sežele! Póď!“
A taky že ano. Manželka se nadzvedla, celá zelenobílá, Viki si ji prohlížela a se zájmem se zeptala: „Mami, budeš ještě blejt? Jo? Budeš? Jo??“ Maminka zřejmě zabořila hlavu přiliš do kýblu, takže celkem nic neviděla a byla z toho, chudáček, nejspíš celá zklamaná. Šel jsem vylít kýbl.
Viki poskakovala za mnou a štěbetala: „Tatí, bude máma ještě blejt? Ještě ano, že jo? No ze jo?“ Vrátili jsme se s vymytým kýblem, přičemž jsem obsah musel bránit vlastním tělem, protože Viki křepčila kolem a volala. „Můzu se podívat? Jo? Můzu?? Tatí, uká!!“
Viki si stoupla přímo před maminku, které bylo tak zle, že ji vůbec nevnímala a začala si ji prohlížet se zájmem studenta anatomie. „Mami, budeš ještě blejt?“ a pozorně sledovala, odkud to jako asi poletí. A maminka nic, jen si tak seděla a v tichu si modrala. Řekl jsem Viki, že by možná před maminkou stát neměla. Viki čapla kýbl a podávala ho: „Mami, tady máš kýbl, uz můzes! No, mami, můzeš blejt, klidně. Tak blej, mami. Budeš? Jo? Budeš eště blejt?“
Nechápejte mne špatně, já jsem rád, že ta holka má nějaký zájem, i když… Nebude to legrace, až budu mít rozhovor s pedagogickým poradcem, pediatrem nabo tak. Ti se vás sice ptají: „A jak kaká? Dobře? No to je skvělé. A čísla už umí? No, to je taky dobré!“ Ale nikdy neřeknou: „A co, má ráda, když máma bleje?“ Takže nikdy nebudu moci nadšeně přitakat: „No jéje, to byste koukal! Jak divá!“ A dostali bychom špičkové doporučení.
Jenže to my ne. To zas bude: „A jaké tak má vaše dcera koníčky?“ „No, víte… Eeeeee…“ „No, tak přeci znáte trochu vlastní dceru, co ráda dělá? Tak řekněte!“ „No, víte… Eeeeeee….“ „To přeci není tak těžká otázka. Co třeba pohádky, na co se ráda dívá?“ „Eeeee…“ Vážně, až bude zase nějaký rádoby psycholog vykládat, jak se mají děti ve svých zájmech podporovat, tak mu vmetu TOHLE! A včil mudruj, doktore. PaedDre. Strč si svůj vzdělaný ukazovák do krku a podporuj si, jak jen libo. „A budes eště blejt? Jo?? Mami, budeš??“ Ach jo. Já chudák. No, nemohl jsem doufat, že moje dítě bude normální.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
