Úmorné vedro, přes šestatřicet stupňů. Seděl jsem na lavičce ve stínu v parku a cítil, jak mi po zádech stéká čůrek potu. „Hele, tati, chceš něco vidět?“ přišla čtyřletá dcera.
Chtěla na hřiště v tomhle vedru, všude pusto a prázdno, byli jsme jediní cvoci v Praze, co se vláčí na hřiště, když jen klouzačka měla šedesát stupňů. Dalo se na ní jezdit jen s azbestovým polštářkem a i tak dole děti měly místo zadečku kuře z KFC. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem.
„Tak zavzi oči.“ Tak jsem je zavřel. To nikdy nedělejte. Když dítě chce, abyste zavřely oči, vždycky mějte aspoň jedno otevřené. Ale tentokrát by ani to nepomohlo. Připlížila se totiž zezadu, zvedla mi krátkou košili a přímo na ledviny se mi přisály dvě zmrzlé medúzy, co měla místo ručiček. Zaječel jsem jako holka na půl Prahy a vyletěl z kůže. Když jsem se vrátil, držel jsem v jedné ruce čápa a v druhé hodně překvapenou sondu New Horizons, co si ještě před chvíli fotila Pluto.
„Proboha, Viki, cos dělala, že máš tak ledové ruce?!“ vykřikl jsem. „Tos stavěla eskymákům iglú?“ „Ne,“ zahihňala se. „Masírovala jsi ledního medvěda?“ „Ne-e,“ chechtala se. „Udělala sis maňásky z mraženého kuřete?“ „Néééé!“ kecla si a řehtala se. Vždycky ji baví, když dospělí musí hádat a nemohou na to přijít. Nechápal jsem to. Nebylo tu nic, z čeho by mohla takhle promrznout, všechno bylo rozpálené. Nic mraženého tu nebylo, ani studeného, nikdo tu nebyl, kdo by jí dal zmrzlinu nebo podržet ledovou tříšť. Záhada. „Eště hádej,“ dožadovala se. „Jak jsi to udělala? Ráchala ses v tekutém dusíku?“ „Ne,“ vyprskla. „Přelévala jsi severní ledový oceán?“
„Ne.“ „Hrála sis na bernardýna a vyhrabávali lidi z laviny?“ Chvíle váhání, ta možnost se jí líbila. „Ne,“ přiznala nakonec. Ono to stejně nebylo moc pravděpodobné. Neměla na krku soudek s rumem. „Ty jsi… uškrtila dědečka Mrazíka holýma rukama.“ „Ne.“ Řekla to ale příliš rychle, to většinou kecá.
Byla to záhada, nebyla tu ani voda, prostě nic studeného. Rozhlížel jsem se kolem, ale cokoli, na co jsem se podíval, mělo čtyřicet stupňů. Jediná ledová věc byly její packy a dva namrzlé fleky na mých zádech. Může být taková nemoc? Měl bych s ní jít k doktorce, že mi dcera chytla jinovatku? „Chceš eště?“ zeptala se s ďábelským úsměvem a začala se ke mně blížit. „NE!“ zařval jsem a poodsedl. To ji navnadilo.
Začal jsem zdrhat. Bohužel mne jednou dostihla a zase si šáhla, tím mi do sbírky suvenýrů přibylo ještě káně a brejle Scotta Kellyho z mezinárodní vesmírné stanice.
Kde Viki zmrzly ruce, zůstalo nerozluštěným tajemstvím, jediné, co jsem věděl, bylo, že když se mne Viki dotkla, viděl jsem svou mrtvou babičku. V natáčkách. A tchyni, která létala kolem a říkala: „Parchanti. Však ono se vám to vrátí na dětech.“ Pak přistála na vrbě a vzlykala: „Mně se to vrátilo.“
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
