„Budeme si hját na tatínka a na maminku, jo?“ tříletá Viki přišla s panenkou v podpaží a hned rozvíjela pravidla: „Já budu maminka.“ Byl jsem rád, že to nevyšlo na mne.
„A ty budes dělat, že si tatínek, jo?“ No, proč ne. Nakonec v tom mám praxi, už to předstírám skoro 4 roky. „Tak, tady si lehni. Já si tě psikleju.“
Jůůů, to je super hra! Hrozně mne pálí oči a bolí hlava. Tak hodinku či dvě bychom si určitě na spinkání hrát mohli. Byl jsem přikryt šesti utěrkami. Maminka nebude nadšená vyrabovaným prádelníkem. „Tak doblou noc, spinkejte.“ Byl jsem uložen i s plastovým miminem. Ale nejsem vybíravý. Zavřel jsem oči a spokojeně oddechoval.
Uplynulo 10 vteřin.
„VSTÁÁÁVÁÁÁÁT!“ Řev by probudil i armádu a dostal celou divizi na buzerplac.
Viki stála na postelích a mávala ručníkem. „Musíme vyvětlat, je tu smlad.“
„Miminko nám to tu pěkně zaprdělo,“ nadhodil jsem konverzačně.
„Miminko se pokadilo!“ vykřikla Viki. „A nemá plínu!“
Proboha, tohle je strašlivé cvičení. Nemohli bychom si raději hrát na útok Rudých Khmérů?
„No tak přebalit, maminko.“ Ať se snaží, já už si své užil a ta hovna imaginární rozhodně nebyla.
Viki vzala miminko a začala s ním jezdit zadkem po utěrce, jako by mělo místo prdele žehličku. Tenhle styl neznám, ale vypadal efektivně. Tu utěrku musíme vyhodit.
„Vstávej, tati, musíme miminko naklmit. Más mlíko?“
Osahal jsem si prsa a řekl: „Ne.“
Ignorovala to. „Tak ho běz psiplavit.“
Tak jsem vstal a šel ho psiplavit. Vlastně jsem nevěděl, co dělat, protože lahve na krmení už tu dávno nemáme. Po chvíli přišla Viki, mimino přes ruku jako kus hadru, hádám, že včera někde mimčo pěkně přebralo a teď lituje.
„Tobě to tlvá,“ řekla Viki nespokojeně, stoupla si na špičky a k mému překvapení se natáhla přes celou kredenc až dozadu. Popadla flašku portského, kterou tam máme od Vánoc, a odešla. Zůstal jsem zírat. Co – jako – s tím – chce – dělat?? Šel jsem za dcerou a našel ji, jak sedí na posteli a krmí miminko. Prcek měl láhev v pusince a tvářil se vesele. Zvlhly mi oči dojetím. Dceři jsou tři léta a už aspiruje na titul Matka roku. Pohladil jsem Viki, vysvětlil jí, že tuhle láhev nesmí brát, že je na vaření a že miminka mají raději mlíčko. Doporučil jsem Baileys.
Ale obecně musím konstatovat, že dítě je na život připraveno a má i metody, jak zdolávat překážky, které mu osud přinese. Ještěže to nikdo neviděl, to by zas bylo řečí: „K nim nikoho nepouštějte, u nich i hračky chlastaj. No jo, no jo, včera mi vrátili vláček a byl úplně na plech, vám povidám. Vůbec nedržel na kolejích.“
Jinak zajímavá zkušenost. Hrát si na tatínka s Viki je skoro stejné jako hrát si na tatínka s manželkou. Většinu času nemám šajna, která bije.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
