Testováno na tátovi: U Úřadu vlády prší

"Na, tady máš," vylovil jsem z jedné kapsy zapadlou dvoukorunu.
Ležela jí na dlani a zmateně si ji prohlížela. "Co s ní mám jako dělat?" zeptala se nechápavě.
"Drž ji nad sebou," poradil jsem otcovsky. "Říká se, že kdo má prachy, je v suchu."
Viki je možná svérázná, někdy upovídaná, ale také poslouchá. V rámci možností, stále je to pětileté dítě. A tak tam stála s dvoukorunou nad hlavou. Takové pitominy děláme pořád, takže bych se nad tím ani nepozastavil, ale periferním víděním jsem zaznamenal, že ostatní čekající cestující se lehce usmívají, až jedna slečna za Viki se také začala hrabat v igelitce a vytáhla z ní citrón. Zvedla ho nad hlavu. Kluk vedle ní jen zabořil hlavu do dlaní a poněkud poodstoupil. Oba se začali tlumeně smát, aby to Viki neslyšela. Ale ta měla jiné starosti.

"Na mě pořád kape, tati."
Znovu jsem zbytečně zalovil v batohu, věděl jsem, že tam nic není. Podal jsem jí vizitku z banky.
"Na, zkus tohle."
Opět zírání dětských oček na malou kartičku. "Ale pod tím se neschovám," protestovala Viki.
"To není jen tak nějaký papírek, ten je z banky, a podle toho, co říkali, tak mají pojištění, které kryje úplně všechno, takže i déšť."
Viki vzdychla a rezignovaně nad sebe vztyčila vizitku. Vypadalo to, že její temínko je skoro úplně v suchu.
Kluk vedle holky s citrónem vytáhl z kapsy klíče a začal si je držet nad hlavou. Holka vyprskla a přivinuli se k sobě. Viki se na ně otočila a začala se hihňat. Byla to hra, to ji bavilo. Hrdě vztyčila svou vizitku proti dešti.
Nějaká starší paní o holi vyňala z kabelky jakousi propisku a zdvihla ji nad hlavu. Začali jsme tam vypadat jako opravdová skupinka bláznů.
Prošel kolem nás proplešatělý pán s brýlemi a aktovkou, zastavil se u jízdního řádu, pak se podíval na hodinky a nakonec se rozhlédl kolem. Ztuhnul. Prohlížel si nás jednoho po druhém a vůbec netušil, co si má o této skupině soch myslet.
"Prší," řekla Viki, aby ho uvedla do hry. "A my nemáme pláštěnku."
Což zcela vysvětlovalo, proč má nad hlavou vizitku, proč slečna s klukem drží nad sebou citrón s klíčema a proč stará paní tyčí proti nebi nějaké psadlo.
Nervózně se zasmál. Ale zjevně se neodvažoval moc pohnout, protože se nesnažil odstoupit. Jen tam tak stál, občas se po všech magorech podíval, až se ušklíbl, pokrčil rameny, otevřel aktovku a vyndal nějakou krabičku s léky. A zvedl ji nad hlavu.
Začaly se mi dělat mžitky před očima. Chtěl jsem utéct. Proboha, kde to žiju? To jsme my, Češi, nejskeptičtější národ Evropy? Tohle je hejno mešuge na vycházce.
Začal se k nám blížit policista. Volným krokem. Nezpomalil, nezastavil se... Všichni se zářivě usmívali a nikdo se na něj nedíval. Já měl bílé kalhoty a jako jediný jsem nad sebou nic nedržel, předpokládal, že jsem ošetřovatel... ať už je těm lidem cokoli. Jen o mne zavadil pohledem, ale já cítil, jako by říkal: "No jo, občas je potřeba ty cvoky vyvenčit, ale ať se vám nerozutečou. Hned vedle je Úřad vlády a jak se nám smíchaj, už nikdo nikdy nepozná, kdo je kdo."
A šel dál.
U křižovatky proti nám na chvíli zastavil zájezdní autobus. Plný Japonců. Málem se převrhl, jak se všichni nahrnuli na jednu stranu a fotili jako šílení. Také mávali.
A my nic. Tedy Viki mávala, ale citrón, klíče, verzatilka a tabletky nezúčastněně stály a tvářily se, že je to tady úplně normální. Lidé z nejvyspělejší země světa budou mít doma co ukazovat a o čem vyprávět. Doufám, že se to rozšíří.
Konečně přijela tramvaj. Vysvobození.
Tedy... Řidič, když nás viděl, chvíli přemýšlel, že tuhle zastávku projede, ale nakonec zastavil.
Každopádně až z Tokia přijdou záběry davů lidí, jak nad hlavou v dešti drží kdejakou kravinu, s tím, že v Evropě se to tak dělá, doufám, že se nikdo nedozví, odkud to mají.
Protože my odteď budeme jezdit jenom metrem.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.