Nikdy nekončící snaha rodičů dozvědět se, co se dělo ve školce nebo ve škole, je až dojemně marná. Jdu s Viki domů, prší, ona růžový deštníček nad sebou, zamlkle cupitá.
"Tak co jste dělali ve školce?" zeptal jsem se zvesela, abych ji trochu probral, celý den jsem ji neviděl, chyběla mi.
"Nic," zahučela zpod deštníčku.
"Jak nic? To jste celej den čučeli do zdi?"
"Jo," prohlásila důrazně, abych si byl jistý, jak přesně jsem to trefil. Evidentně jsem už do školky někdy chodil.
"No a... Čučeli jste pořád do stejný zdi?" učinil jsem další marný pokus, aby se rozpovídala.
"Jo," zklamala mne.
"Fakt? Pořád do stejný zdi? Ani z okna jste se nesměli podívat?"
"Jo," zahučela temně jako člověk, který může jen závidět vězňům na samotce, co si mýrnyx-týrnyx můžou střídat zdi, jak se jim zamane.
"No páni, ani z okna se nesmíte podívat, to už byste se moc rozřádili, viď?"
"Jo," přikývla si a prošla louží, jako by se v ní chtěla pomalu utopit.
"A co lustr? Na ten jste nečučeli?"
"Ne," zklamala mne. Na takovéhle dovádění tam nejsou přece zařízený. Lustr! Co bych ještě nechtěl? Jedna zeď a utrum! Víc se ani zvládnout nedá. Dvě třídy měly co dělat, aby do zdi vyčučely důlek. Ještě čučet na lustr. Ten táta má nápady...
"A... ehm... Co třeba podlaha? Nečučeli jste taky do podlahy?"
"Jo."
BINGO! Dostal jsem z ní celodenní program! Dopoledne určitě čučeli do zdi a na odpoledne si schovali podlahu.
"No tak vidíš! Čučeli jste do koberce! To je přeci něco! To dobrodružství! Ta akce! Musíš být úplně urvaná."
"Jo," zahučela temně, jako by se vrátila z uranových dolů.
Mnozí rodiče s tím mají problém, ale mně třeba dcera řekne všechno. A kdyžtak mám způsoby, jak to z ní dostat. Nicméně... Tak trochu jsem od školky očekával víc. Možná dvě zdi? A jednou do týdne aspoň lustr? Nebo aspoň jednu žárovku, nechci je strhat pochopitelně.
Přišli jsme domů, maminka uvítala Viki objetím a zulíbala ji. Tolik se na ni těšila!
"Tak co, Viki? Jak bylo ve školce?"
"Čučeli jsme do zdi," informovala ji promptně a začala se svlékat.
"No páni," spráskla ruce maminka, protože nevěděla, co na to říct.
"A potom do koberce," zouvala si botičky.
"Tys měla opravdu nabitý den," pokračovala maminka opatrně.
"Ale z okna jsme nesměli, ani na strop, to už bychom moc řádili."
"To je jasný," pokývala maminka hlavou a sáhla Viki na čelo, nakonec byla ve školce po nemoci poprvé a zjevně to na ni bylo moc.
Celý večer si pak s maminkou modelovali, protože po tak náročném dni to chce nějaký odpočinek.
Školka je opravdu nesmírně náročné zařízení, jen silný jedinec ji dokáže zvládnout a my můžeme být hrdí, že naše dcera taková je. Odolná. A otevřená, nic neskrývá.
My víme úplně o všem, co se děje ve školce.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
