Testováno na tátovi: Čím jsme jeli na prázdniny

“Tati! Tati! Pojedeme do prázdninové školky sanitkou!”
Já měl vždycky pocit, že mne odvezou, ale ne do školky. Viki začala poskakovat a zuřivě mávat na řidiče, až se saniťák otočil, usmál se a taky zamával.
“Prosím, vezmete nás do školky! Nám ujela tramvaj!” volala Viki.

Sanitář stáhl okénko a zubil se na Viki: “Ale my vozíme lidi, jen když se jim něco stane. Máš nějaký úraz?”
Viki smutně sklopila hlavu, pak vytáhla z kapsičky zohýbanou samolepku a povídá: “Já mám jenom měnícího pejska.”
Saniťák se začal smát: “Ale ne, já myslel, kdybys měla třeba něco zlomeného.”
“To já mám!” hopsala Viki.
“A co?” divil se řidič a prohlížel si ji.
“Tyčku k lampiónu!” oznámila hrdě. Byla tak nadšená, že vyhověla podmínkám, že už už nastupovala do sanitky, musel jsem ji chytit. Sanitář se smál, i lékař vedle vyprskl.
“Ne, ne,” utíral si oči řidič, “já myslel něco zlomeného na těle.”
“To mám taky,” nedala se Viki.
“A co?”
“Hlavu?” zkusila to.
Mne by to vůbec nepřekvapovalo. Vlastně to hodně vysvětlovalo.
Naskočila jim zelená. V sanitce se řehtali, muž za volantem jí naposledy zamával a zavolal: “Tak až se ti něco stane, určitě nás zavolej.”
A odjeli. Viki jim taky mávala, načež se obrátila ke mně a zaprosila: “Tati, já chci mít taky něco zlomenýho.”
Ještě k tomu to řekla takovým tónem, jako že jí nic nedopřejeme, a i ostatní lidé na zastávce se na mne dívali, proč tomu nebohému dítěti aspoň neurvu ruku, když tak prosí. Jen jsem ji pohladil a řekl, ať je ráda, že je zdravá. Až na tu zlomenou hlavu. Ale tak to máme v rodě.
Projela spousta dalších aut a Viki si žádného nevšimla, dokud vedle nás nezastavili popeláři s malým náklaďáčkem na odpadkové koše po ulicích. Viki bleskově zareagovala:
“Tati, tati! Pojedeme tímhle! Prosíííím! Prosím!” a zase jim mávala jak splašená. Já už bych nastoupil do čehokoli, jen abychom byli pryč.
Řidič z pojízdného kontejneru jí také vesele zamával a bodře zavolal: “Já nejsem pro lidi, já vozim to, co lidi vyhoděj.”
Viki už čekání nebavilo a protože každé školkové dítě fascinují oranžové vestičky ze všeho nejvíc, křepčila před popelářem:
“Tati, vyhoď mě! Vyhoď mě, prosím!” a štelovala se ke korbě, jako že už poletí. Opravdu by mezi to smrdící svinstvo klidně vlezla. A ještě by si lebedila.
Popelář se smál a volal na ní, že ještě není dost zkažená, že není na vyhození, možná, až bude starší. Viki se úplně shrbila, jako by ztratila páteř, zžížalovitěla a křičela: “Ale jo, já už hniju! Tati, fakt! Já jsem úplně uhnilá, hoď mě tam, tati, prosím!”
Zase ty pohledy nejen na refýži, ale i naproti na chodníku, že jí ani nožičku nezlomím, do koše nevyhodím - co jsem to za otce?
“Ty nemůžeš do směsného odpadu,” zavrtěl jsem hlavou. “Na děti jsou speciální kontejnery.”
“Jo?” otočila se Viki zvědavě. “Jaké?”
“Babybox,” vyprsknul popelář, až se všichni okolo začali smát. Vážně jsem pokýval hlavou.
“Babybox?” zopakovala Viki zaraženě. “To neznám.”
“Jenže na něj jsi moc velká, tam už by ses nevešla,” doplnil jsem rychle, aby mne nenutila hledat nejbližší kontejner na děti.
“Na odpadky jsem moc malá, na babybox velká a tramvaj nám ujela a nikdo nás nesveze,” mrmlala Viki nespokojeně.
“Snad příště!” zamával ještě pan Odpaďák a odjel.
Naprosto zoufale jsem vyhlížel tramvaj. Už bych naskočil i do mazací, kdyby jela kolem. Jenže nic, jen další auta, auta, auta. Naštěstí si jich zase nevšímala.
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Před semaforem, přímo vedle nás, zastavil pick-up městských strážníků. Krve by se mne nedořezal, jak jsem je zahlédl.
“Tati! Tati!” začala zase poskakovat Viki “Tímhle! Tímhle!” ukazovala na strážníky a mávala na ně.
Za volantem seděla strážnice a usmála se na ni. Viki hlasitě zaprosila:
“Můžeme jet s vámi?”
Strážnice stáhla okénko a začala smlouvajícím hlasem: “No… Kdybyste něco provedli, tak ano, ale jen tak lidi nevozíme.”
Viki zkrabatila čelo, až vyhrkla: “Já včera nespala! Máma myslela, že jo, ale já si hrála s nadávajícím králíčkem.”
Ehm. Prostě hračka, co nějak mluví, ale není jí rozumět ani slovo. Mohli jsme ho pojmenovat lépe, ale koho by napadlo… No dobře, byla to blbost.
“Myslíš, že bychom ji měli odvézt?” zeptala se kolegy. Ten zavrtěl hlavou.
“Máma čůrala do vany!” vykřikla Viki, než jsem jí stačil zacpat pusu. A bylo to venku, velké rodinné tajemství. Nikdo nikdy neslyšel nic vtipnějšího.
“Protože jsi seděla na trůně a odmítala jí tam pustit!” řekl jsem nahlas, ale myslím, že to nikdo neslyšel. Nevím, proč ženy chodí vždy na poslední chvíli… Dobře, vypadá to, že maminka má odteď záznam v rejstříku. A já budu mrtvej, jestli se to někdy dozví.
“TÁTA MÁ DĚRAVÝ TRENKY!” vykřikla Viki rozřáděně. To je sakra tak těžký, aby se otevřela země a pohltila nás? Kde jsou andělé apokalypsy, když je člověk potřebuje. Mám pocit, že tohle jsem si již někdy přál. Možná ne jen jednou.
Přijela nám tramvaj. Je mi fuk, jestli jela na čas, přijela zatraceně pozdě. Čest naší rodiny je navěky zostuzena. Všechny nás zavřou.
Vtáhl jsem Viki do tramvaje a přivázal ji k sedačce. Bylo to v poslední chvíli. Když jsem se ohlédl, všiml jsem si, že před semaforem zastavilo dlouhé, černé auto.
Pohřebák
Chybělo málo a odvezl by nás všechny.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.