"HAF! HAF!" sedím v pokoji a slyším od vrátek dětský hlásek. "To ty na mě štěkáš! Ale ty nevypadáš jako pejsek, ty vypadáš jako malá holčička," dolehl ke mně hlas staršího muže.
"Já tu pomáhám. Pejsek babičky už je moc starý," hlásí Viki.
"Aha, tak ty hlídáš za něj, to jsi hodná holčička, to musíš mít spoustu práce. A co bys dělala, kdybych se chtěl dostat k vám?"
"To záleží, jestli jste hodný, nebo zlobivej. Buďto bych vás olízala, nebo musela kousnout."
"A to já tam radši nepudu, abys mne nemusela kousnout," smál se hlas.
"To já bych vás nekousla, já bych si pak musela zase čistit zuby."
Zase smích. "A co ještě tak děláš za pejska, taky mu papáš z misky?"
"Ne, fuj!" řekla Viki, která už si nepamatovala, že před pár lety to dělala běžně. Chudák náš pes aby si každou granuli hlídal. "Taky tu budu muset vobčůrat tudle popelnici, to on dělá pořád, jenže pořád se mi nechce."
Vrzání vrátek, pán se smál, až se musel opřít.
"Moment, je tu sousedovic kocour, já ho musim prohnat!"
Dusot. Pak zadýchané: "Už je pryč, ten pelášil."
Popravdě: všichni kocouři v okolí mají z Viki větší hrůzu než ze psa babičky, protože když je tahá v náruči, tak pořád musí chodit předníma packama po zemi, jelikož jim chová jen prdel. Vlastně to vypadá, jako by jí každá kočka přetekla.
"HAF!" dodala "prō fōrmā". "Asi bych se měla proběhnout po zahradě a očuchat ploty, ale nejhorší se bude vytentočkovat do mečíků."
Pánovi zaskočilo a začal se smíchy dusit.
"On to tak dělá!" řekla Viki uraženě. "Babička si pořád stěžuje, že jí ten pes tentočkuje do mečíků. Já to zkoušela, ale mě to píchá."
Nevím už, jestli to byl dál smích, nebo infarkt. Tak jsem se dozvěděl, co dělá Viki u babičky, když si "hezky hraje na zahradě". Asi bych se měl toho chudáka psa starého zastat, že ne všechno, co babička najde v mečíkách, musí být nutně od něj, ale na druhou stranu, kdo by to zkoumal.
A ještě tu popelnici... A já si říkal, že nějak rychle rezne. To jsou věci, to jsou věci. K narozeninám dostane obojek se jménem, ta bude mít radost, ale jak bude zlobit... Marš do mečíků!
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
