Malá bouda s venkovními lavicemi nahrazovala zdejší hospodu, scházeli se zde místní i turisté. "Nevíte, co je tohle za houbu?” zeptal jsem se hospodského z kiosku, když jsem kupoval pití a nějaké pohledy.
“Já houby nejim,” zabručel, ale hned kývl k lavicím. “To musíte támhle za panem inženýrem, zrovna úřaduje.”
Kolem jednoho pána s věncem vlasů na holé lebce v kulatých brejličkách stál malý zástup a poslouchal výklad k rozloženým houbám.
“To je klouzek kravský, je jedlý,” řekl mi, když chumel lidí prořídl a dostal jsem se na řadu. Ani jsem nevěděl, že je víc druhů klouzků. Skvěle, bude obrovská smaženice, protože těch jsme našli hodně.
“Ale je hnusný,” zklamal mne vzápětí. “Víte, jmenuje se tak, protože roste prakticky v trsech, že by se tím daly krmit krávy. Lidi to nejedli, dávali to dobytku, to můžete vyhodit.”
No… Bezva. Tak jsme půlku jednoho košíku vyhodili.
Pan inženýr najednou vstal a přešel k Viki, která si na stole udělala podobnou výstavku, jako měl před sebou on. Sklonil se k ní a usmál se: “No ne, ty máš ale hub, jestlipak víš, jak se která jmenuje?”
“Jo!” přitakala Viki lakonicky a dál si rovnala houby ze svého košíku jako plyšáky. Její znalost hub sahala k zastavení se u kdejaké prašivky, včetně chorošů, nějaké olezlé šišky nebo plesnivé veverky, kde začala křičet: “Houba!” dokud se všichni nepřišli podívat.
“Tak co je třeba tohle?” pan inženýr zvedl jednoho hříbka.
“To je Bedřich,” odtušila Viki nevzrušeně a dál si vykládala houbičky.
“Cože?” vyhekl mykolog. Takové jméno pan inženýr neznal.
“Bedřich,” zopakovala Viki stejně klidně. “Bratr Huga,” upřesnila a ukázala na houbu ležící vedle.
“Vy.... Vy dáváte houbám jména?” mrkal na mne a na Viki pan inženýr překvapeně.
“Ne,” odpověděla Viki, jako by se divila, proč se na to ptá.
Pan inženýr se bezradně rozhlížel kolem, až to nevydržel: “Tak, jak víš, že se jmenuje Bedřich? A Hugo?”
“Řekl nám to,” rozhodila Viki rukama, což dělá, když jsou dospělí obzvláště nechápaví. Pan inženýr vypadal ještě bezradněji, skoro jako by mu ulétl nějaký medonosný hmyz. I s úlem. Jeho posluchači rozsazení kolem se bavili. Po chvíli si odkašlal a pro sebe zamumlal: “Víte, já se s mluvícími houbami nesetkávám poprvé, ale zatím to byly vždy toxické exempláře a přišlo to po jejich požití. Což doufám není ten případ.”
Viki ho ani nevnímala, náhle zvedla křemenáče a zadeklamovala:
“Tohle je Kryšpín. Kryšpín je válečný veterinář.”
“Nemyslíš veterán?” zeptal se pro jistotu obecní mykolog.
“Jo,” řekla Viki, jako by to bylo to samé.
Pan inženýr si houbu pozorně prohlédl i brýle si protřel, a když se narovnal, opatrně se zeptal: “To proto, že má ty šrámy na kloboučku?”
“Ne,” řekla Viki. “On ve válce přišel o nohu, takže má jenom jednu.”
Pan inženýr se naprosto ztrácel. “A to snad mají všechny houby, ne?” zeptal se nejistě. Jeho dosavadní nabyté vědomosti se otřásaly v základech, přičemž k tomu stačil jen Bedřich a Hugo. A Kryšpín.
“To jo,” přitakala Viki. “Ale tenhle o tu druhou přišel ve válce, říkal to.”
“A to jako válčí hříbky proti muchomůrkám nebo jak to…?” Pan inženýr byl opravdový vědec s neutuchající touhou po poznání, stále se chtěl něco nového naučit. Nebo prostě jen nezešílet z mluvících hub a křemeňákových válečných veteránů.
“To neříkal,” pokrčila Viki rameny, načež vztyčila kozáka: “Tohle je Otýlie. Tu jsme hledali strašně dlouho. Pořád na nás volala, ale nevěděla, jaký si má vzít klobouk, a pak jsme jí všichni museli říct, že jí sluší, jinak by s námi nešla. Že jí sluší?”
“Cože, komu?” pan inženýr vypadal, že se mu dočista rozjíždějí koleje.
“No Otýliii.”
“Aha. Ano. Moc hezký klobouk. Vypadá jako… kozák habrový, ten jsi určitě našla pod…” snažil se najet na normální vlnu.
“A tohle je Kordula,” nenechala ho Viki ani vydechnout a náhle přidala svým jevištním šepotem: “Ona není normální, ona si myslí, že je liška.”
Inženýr mykolog zíral na malou žlutou houbu, o které moc dobře věděl, že to liška je, a jen naprázdno otvíral pusu. Zřejmě mu v hlavě šrotovalo, že poruchu osobnosti nebude mít Kordula, nýbrž někdo úplně jiný.
“Potkali jsme taky Mahulenu. Mahulena byla pýchavka…”
“Aha, víš, no vidíš, konečně pýchavka, víš, že se jí říká také vatovec obro…”
“Ale tu jsme nevzali, protože když jsme se jí dotkli, tak se z ní strašně prášilo. Pořád jsme jí říkali ‘Mahuleno, proč tam máš tak nahuleno’?”
Pan inženýr už se nám docela opotil. Zezadu k němu přistoupil chlápek v montérkách s nějakým tím pivem v sobě, který se vedle u stolu celou dobu smál, bodře našeho mykologického odborníka plácl po zádech, až na chvíli ztratil dech a zvolal: “A včil mudruj, Smotlacha.”
Na vysvětlenou musím říci, že školkové děti houbaření nebaví, aspoň Viki ne, tak jsem musel začít dávat houbám hlasy a příběhy, abych jí nějak zaujal. A líbilo se jí to, navíc musím říct, že v tom kraji se pýchavce prý již neřekne jinak, než “Mahuleno, Mahuleno, proč tam máš tak nahuleno?”
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
