"To mi pleskni lachtana!" ozval se výkřik za mnou. Na lavičce seděli dva asi desetiletí kluci, jeden měl v ruce smartphone, na něm spuštěnou jakousi aplikaci a vypadal, že se právě zhroutil. Nahlas zasténal: "Zjistil jsem, že mi zbývá jednasedmdesát let do důchodu." Druhý kluk se ani nezasmál, jen suše konstatoval: "A ty se do něj tak těšíš..."
"Se vsaď, je to moje vysněné povolání, napsal jsem to i do toho motivačního dotazníku." Chvíle ticha. "Pak jsem měl dlouhý rozhovor s pedagogickým poradcem," vzdychl. Znovu se začetl do mobilu. "Myslíš, že chlapi taky jdou dřív do důchodu jako ženský podle počtu dětí?"
"To nevim," odtušil druhý lhostejně.
"Jenže kolik bych jich musel nasekat, abych šel do důchodu ve dvaceti? Tak stovku?"
"Tak to už abys začal," poplácal přátelsky kamaráda po ramenou.
"To nedám, stovka je moc, to by trvalo moc dlouho. Než by se všichni narodili, budu v důchodu tak jako tak. Co třeba invalidní důchodce?"
"Zkus Brůhu z osmičky. Ten vyrábí invalidní důchodce na počkání a chce za to jen tvojí svačinu a kapesné," poradil jeho přítel bezelstně.
"Já vím." odfrkl první kluk "Taky mne chytil. Od té doby jsem nosil do školy vždycky svačinu nacucanou projímadlem."
"Fakt?" ožil najednou druhý kamarád. "A sežral to?"
"Ne." sklonil hlavu. "Jednou jsem na to zapomněl a snědl ji sám." Kamarád se rozchechtal, až spadl z lavičky.
"Strávil jsem celou odpoledku na hajzlích," řekl vyčítavě. "A to jsme žádnou neměli!"
Druhý kluk se konečně nadechl. "Proč jsi nešel domů?"
"Já to zkoušel, ale dostal jsem se maximálně na deset metrů od mísy." Po chvíli: "Vidíš, a kdybych byl důchodce, mohl jsem jít klidně domů celej zesratej a nikomu by to ani nebylo divný. A ještě by mě pustili sednout."
"Kámo, přijít takhle zesranej, tak máš pro sebe celý metro, protože vystoupí i řidič. I dozor z vestibulu by vyběhl na vzduch."
"Náhodou jednou jsem zažil důchodce, kerej byl tak zechcanej, že se z toho eskalátory rozjely na druhou stranu. To musí bejt život... Nedělat si starosti, jak daleko je na záchod a jestli tam doběhnu..." pravil zasněně.
Ujely mi dvě tramvaje, ale vyslechnout tuhle debatu mi prostě stálo za to... Rád bych viděl ten motivační dotazník.
Z e-knihy Inkontinentní delfíni
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
