Úzká stezka pod vrcholem kopce, manželka neklidně vyhlédla: "Já si tu raději někde odskočím, dál už nebude kde. Jděte napřed a hlídejte, jestli někdo nejde." rozkázala nám a my šli až za ohyb cesty na tzv. toaletní stráž. Viki se pečlivě rozhlédla a zahlásila: "DÓBRÝÝ MÁMÍÍÍ, NIKDO NEJDÉÉÉ, MŮŽEŠ ČŮŮŮRÁÁÁT!"
Skutečně v dohledu nikdo nebyl, ovšem děti disponují frekvencemi, před kterými všechny vesnické rozhlasy a poplašné systémy v okolí blednou závistí. Asi pár set lidí právě zvedlo hlavu, myslím, že víc jich v okruhu dvaceti kilometrů nežije. Nemám takový hlasový potenciál, jako dcera, jen abych odvedl pozornost, pokusil jsem se to zakamuflovat a hlasitě zavolal:
"Ale kdepak, Viki, maminka jasně říkala, že si jde odskočit, teď je někde v křoví a skáče si panáka. Maminka takhle trénuje na hory."
Viki ke mně vzhlédla, chvíli přemýšlela, pak zvedla ruce, čímž její hlásek ještě nějak zesílil a zavolala na hory, doly: "TÁTA KÉÉÉCÁÁÁ! MÁMA ČŮRÁ! A MY HLÍDÁME, JESTLI NĚKDO NEJDE."
"Aby ho taky nepočůrala." zamumlal jsem pobaveně. Viki z toho poskočila a přidala do vrcholového vysílače: "NIKDO SEM NECDHOĎTE, NEBO VÁS MÁMA POČŮRÁ!"
"Teče tudy žlutá řeka."
Já ani nevím, proč jsem to řekl, prostě bylo veselé vytvářet materiál pro metrový tlampač. Nikdo nikde nebyl, tak co, viděli jsme opravdu daleko.
"TADY TEČE ŽLUTÁ ŘEKA!" zopakovala Viki, i když té větě moc nerozuměla, protože všude bylo sucho, i studánka, co jsme chtěli navštívit, byla vyschlá.
Za námi praskla větev.
"Vy dva!!" vynořila se lehce červená manželka. "To tu musíte řvát jak na lesy?"
"Ale ono to ani jinak nejde." dušoval jsem se "Podívej: támhle les, támhle taky, i támhle je les... Hele, Viki, měla jsi volat tímhle směrem, tam les není."
Dostali jsme oba za uši, Viki ani nevěděla proč, já určité tušení měl.
Otočili jsme se po stezce, že se vydáme dál, když tu, dočista před námi, se náhle vynořila skupinka poutníků. Tak ona tu cesta klesá do prudké serpentiny, zajímavé, toho jsme si vůbec nevšimli. Nakoukl jsem přes ohyb a není divu, to jsme je nemohli vidět.
"Dobrý den." pozdravili jsme turisty a oni také zdvořile odpověděli. Nesmáli se, ani neusmívali, měli za sebou náročný výstup, tak třeba nic neslyšeli. Jo, určitě. Procházeli kolem nás a všichni zdravili. Manželka byla ještě červenější, než před chvílí. Těžko říct, proč.
Na hřeben vylezl jeden chlápek v širokém klobouku a zafuněl: "Tak kde to máme překročit?"
Někdo ze skupinky ukázal před sebe: "Hele, támhle teče žlutá řeka. To na mapě nemáme."
Postarší výletník v pumpkách hlasitě zalitoval. "Že já si nevzal holínky, ale předpověď byla tak krásná, koho by to napadlo, že?"
Za mnou se ozvalo zuřivé zachrčení. To znám. Dobrý okamžik,, kdy je nejlepší velmi rychle vyrazit. Kamkoli.
Než jsem začal utíkat po serpentinách, slyšel jsem za sebou: "Já si asi taky půjdu zaskákat, nepůjdeš taky?"
"Ne, já si už zaskákal dole, abych to sem nahoru nenosil, to by byly peřeje."
Rychle jsem se otočil. Za námi se řítila vzteklá sosna, šišky se na ní snažily udržet, jak jen mohly.
"Utíkej, Viki, utíkej!" povzbudil jsem dceru.
"A proč?" divila se Viki.
"Neptej se a zdrhej!" čapl jsem ji pod paží, ať nevymřu po přeslici a skákal dolů. Borovice se nás zdatně držela, ale veverky vlající ve větru jí trochu brzdily.
Nejen, že jsme zaznamenali nejrychlejší sestup z kopce, ale ten den jsme ušli hodně přes 20 kilometrů a většinu jen za odpoledne.
Až pozdě odpoledne manželka odhodila unavenou sosnu s totálně vyšťavenýma veverkama a začala nás mlátit holýma rukama.
Příště musíme lépe zkontrolovat terén.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
