Testováno na tátovi: Ušní, nosní, krční... Znovu!

Viki zase vytáhla meoskop, ale podařilo se mi jí ho hned sebrat. Ani se nebránila, nakonec ho už viděla. Ze vzpomínky, kdy čučela dovnitř a ukazovala na lidi v čekárně: „Hele, pjasátko!“, se mi stále ježí všechny chlupy na těle. Potom vytáhla stetoskop. Dokonce dva. Jeden si nasadila a začala mi luxovat břicho.

„Slyšíš něco?“ zeptal jsem se zvědavě, i když to evidentně byla jen hračka.

„Jo,“ překvapila mne má tříletá dcera.

„A co?“

„Takové… Sysení.“

Asi měla na mysli syčení, možná přece jen zvážíme logopeda.

„To bude sysel,“ řekl jsem ledabyle.

„Có?“ vzhlédla udiveně. „Ty más sysla?“

„No já to taky nevěděl, až ty jsi slyšela syčet sysla.“

„No jo, slyšela,“ přikývla Viki hrdě, že mi odhalila diagnózu. Snažil jsem se mluvit potichu, přesto jsme vzbudili pozornost, když mi Viki opět přiložila stetoskop na pupík a hlasitě oznámila: „Táta má sysla!“

Samozřejmě narvaná čekárna pacienty, kteří se v pondělí nahromadili přes víkend. Jeden tatík vedle se dvěma dětmi se hned ochotně zeptal: „Anó? Sysla? Chceš si mne taky poslechnout?“

Začal jsem mít neblahé tušení.

Viki se styděla, ale přemohla ji Hippokratova přísaha. Přisála naslouchátko na panděro a v celé čekárně nastalo ticho.

„Slyšíte něco, slečno?“ zeptal se druhý otec.

„Eeeee…,“ udělala Viki a pak ze sebe vylosovala: „Takové ťukání.“

„To bude datel,“ ozvalo se z druhého konce čekárny.

Obě jeho dcery chcíply smíchy. Ta starší se z lavice sesula na podlahu, pak několikrát poplácala tátův mozol a zajíkavě pronesla: „A já si myslela, že to musí být něčím napadené!“

Náhle se z čekárny plné pacientů ORL stala čekárna plná pacientů Viki. Ať už vyšetřovala cokoli. A tak Viki chodila se svým stetoskopem a poslouchala, co má kdo za zvuky.

„Takové sklábání, to bude mojce,“ oznámila jedné paní tu šťastnou událost.

„To se bude manžel divit,“ odtušila paní. „Ale asi mi už nedovolí ani křečka.“

Úplně vzadu seděl velmi starý pán, opíral se o hůl a čekal v jiném oddělení, ale najednou zavolal: „Hlodavci jsou prevíti, madam, když si nedáte pozor, ti vlezou všude.“

Viki začala skákat a řvát smíchy, což dělá, když je extrémně nabuzená. Jen netušila, čemu se řehtají ostatní. Což vzbudilo další vlnu.

Nakonec si nechala záhadu, když z jednoho vietnamského kluka slyšela jakoby… plácání. Bylo ticho. Nikdo nedokázal uhodnout, které zvíře by mohlo plácat. Viki se culila a nakonec vykřikla: „Vyblitej platejz!“

Je dost těžké popsat, co následovalo. Najednou vyšla sestra a zjišťovala, co se tu proboha děje a jak je možné, že mají všichni záchvat.

Tatík slzel, ale dostal ze sebe: „Ále nic, jen jsme tu všichni něčim napadený. Tady pán má sysla, ve mně ťuká datel, tady chudák paní se zapomněla s morčetem a tendlenc Ting Ťong je na tom vůbec nejhůř, ten má vyblitýho platejze.“

Rozhodl jsem se, že Viki už bude jen zdravá a přestaneme chodit po doktorech. Nebo se budeme objednávat jen v noci. Sestra uviděla Viki a chápavě pokývala hlavou:

„Ty vždycky přijdeš a uděláš nám tu strašný brajgl,“ pohladila ji.

Ano, to je Viki. A zítra jí budou 4 roky…

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.