Testováno na tátovi: Jak (ne)dostat dítě od doktora

No, není těžké uhodnout, že dostat tříletou Viki z ordinace se stalo stejnou výzvou, jako dostávat ji každý den ze školky. Viki dostala už dokonce tři hračky a stejně odmítala odejít. Marně ji sestra přesvědčovala, že musí vzít také i jiného pacienta než jen ji, dokonce jsem musel Viki slíbit, že když bude mnohem víc a častěji nemocná, budeme sem víc chodit. A musím říct, že zdravotnický personál neoohodnotil tuto taktiku v hlasování Otec roku pozitivně. Musel jsem Viki z ordinace tahat.

V čekárně řval asi pětiletý kluk, který prozměnu nechtěl dovnitř. „Píchali mu uši, tak má hrůzu sem chodit,“ vysvětlovala maminka. Ve dveřích zase řvala Viki: „Néé! Nécí!“ Z vedlejšího oddělení vyšla sestra a procházela kolem nás. „Ale no tak,“ sklonila se k řvoucímu klukovi. „Neboje se, to nic nebude.“ Pak se zastavila i u Viki: „No tak, přestaň křičet, holka, šup, ať to máš za sebou!“ a ukázala do ordinace. Vysvětlil jsem jí, že my nechceme dovnitř. My chceme ven, že my už si svoji jízdu užili. Tak to bylo nad její chápání.

„To jsem ještě nezažila.“ Nakoukla do ordinace a zavolala: „Dítě, co nechce od doktora, co tam s nima děláte?“ Doktorka i sestra pokrčily rameny. „Co to máte za dítě?“ obrátila se na mne. „Ona je takový druh,“ také jsem pokrčil rameny. Dozvěděl jsem se, že bych měl Viki věnovat na lékařské účely a všichni doktoři by si jí půjčovali. Viki začala volat: „Jó! Já ci na lékaské úcely! Tatí, věnuj mě! Já tu ci zůstat!“ Snažil jsem se Viki vysvětlit, že by si ji asi zalili do lihu a vystavili v nějaké vitríně. Mělo to jediný efekt: „Já ci do lihu! Já ci do vitríny!“

Začal jsem doufat, že psychiatrie na poliklinice je v jiném patře nebo ještě lépe, v jiné budově, i když si umím představit, jak se právě doktoru Chocholouškovi nad recepty splašilo pero, až začal pobíhat po chodbách a větřit. Vypáčil jsem Viki ze dveří a ten vyděšený kluk z celé scény tak zblbul, že začal mámu tahat: „Mami, pojď, teď jsme na řadě, rychle! Už můžeme, tak rychle! Já tam chci taky!“ Maminka vyvalila oči, zůstala na synka zírat, pak pobalila věci a hlesla: „No, když jinak nedáš…“ Takže dnešní skóre je jedna vyléčená fóbie a jedna úplně nová patologie „Jak dostat dítě od doktora“. Chtěl bych jednou… Jednou jít k doktorovi a být úplně normální. Jednou…

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.