„Vědělas, Viki, že hradní stráž se nesmí ani pohnout? Musí stát v pozoru celou dobu.“ „Jó?“ podivila se. „No jo, můžeš si ji prohlédnout, až budeme u bran. Možná ti půjčí pušku.“
Vlastně ani nevím, co mne to napadlo, jen jsem tak plácal, i mne cesta zmáhala, v noci jsme se moc nevyspali. „Jó??“ řekla Viki se zaujetím, začínala se na hradní stráž těšit. „No jo,“ zasupěl jsem. „Mají krásný opasek, ty máš ráda opasky, viď, pořád mi je bereš.“ „Jo!“ potvrdila Viki hrdě. „Když se ti ho podaří rozepnout, můžeš si ho vyzkoušet.“ „Hehe,“ poskočila Viki a zrychlila krok. „A když vylezeš po vojákovi až nahoru, třeba si budeš moci vyzkoušet i tu beranici. Je úžasná, kožešinová.“ „Tak už póď! Póď!!“ začínala mne Viki popohánět. „A říká se, že v pravé kapse nosí hradní stráž bonbóny.“
Víc jsem si toho už nevymyslel. Zezadu mne náhle napadli ninjové. Během smrště úderů ze všech stran jsem slyšel: „Ty jsi snad úplný magor! Tak ty to děláš schválně! Proto já se musím většinu času tvářit jako svobodná, bezdětná?! Ty to dítě normálně programuješ!“ Potom Viki chytla a vzala do náručí. Kolem hradní stráže jsme prošli v klidu, protože manželka držela Viki ruce i nohy. A nechali nás projít i se svázaným, zmítajícím se dítětem, které křičelo: „Já ci belanici a pusku a pásek a bonbóny!“
Pak ještě Viki stihla hlesnout: „On mlknul!“ „No to víš, že mrknul, vždyť je to živý člověk…“ pak se otočila ke mně a doplnila: „…a né sviňucha černá, jako táta.“
Celá tahle blbost ještě měla epizodku, když jsem vycházel podloubím ke Královské zahradě. Za mnou se ozval hrozný dusot, který se neskutečně rozléhal. Šel jsem pomalu, zrovna hledal v mobilu a otočil jsem se, které ženské mají podpatky jako stádo okovaných buvolů. A ona hned za mnou hradní stráž!
Málem mne kleplo! První, co mne napadlo, bylo, že mne museli slyšet, že mě zavřou do Daliborovy věže a já neumím na housle ani vrznout, takže umřu hlady. Nakonec jsem se vzpamatoval a uskočil. Bylo to naštěstí jen střídání stráží. „Maminko, ploč je tatínek tak bílý?“ ptala se Viki, protože jsem se ještě klepal. „To je černé svědomí, Viki.“ odpověděla matka a pořád se pochechtávala. No nic, moc jsme toho neužili, ale Viki se stále těší na hradní stráž. Řekl jsem jí, ať se zeptá babičky, určitě s ní někdy půjde.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
