Testováno na tátovi: Jak si vybrat ženicha

"Co to?" probudil jsem se a snažil si vzpomenout, o čem se mluvilo naposledy, ale ani ťuk. Viki je holka, takže je jasné, že si nemůže vybrat, ať je to cokoli. U žen to začíná v raném věku před regály s jogurty, kde s Viki trávím dobrých dvacet minut, než si vybere.

"Jednou budu muset mít ženicha, ale já nevím, co s klukama."
Tupě jsem zíral před sebe a měl pocit, že jsem na chvíli v nějakém paralelním vesmíru. Také jsem se ve školce zamiloval a Viki je pět... Za patnáct, dvacet let bude holka na vdávání. Ten čas letí.

"Tati? Jak jsi našel mámu ve školce?" zeptala se náhle.
Lapal jsem si po dechu tak nenápadně, jak to jen šlo.
"No... Já... Maminka je mladší, než já, takže když jsem chodil do školky, ještě nebyla na světě, víš?"
"Nebyla na světě?" divila se Viki "Maminka je jako z jiné planety?"
Heh. To by mnohé vysvětlovalo, ačkoli se to častěji říkalo o mně.

"Ne, prostě se ještě nenarodila, když jsem byl ve školce."
"Aha. To já taky ne."
Vidíte, co všechno mají dcery a matky společné: když se nenarodila maminka, nenarodila se jí ještě ani dcera. Kdo by to řekl?

"Museli jste být ale divný ve školce, vy dva."
"Proč?"
"No museli jste být strašně velký mezi dětma."
"Když jsme byli ve školce, byli jsme stejně velcí, jako ty a ostatní děti."
"Hehe." uchechtla se Viki, zřejmě jí ta představa přišla strašně legrační. Pravděpodobně si mne představila úplně stejného jako teď, jen v její velikosti.

"Mohla bys zkusit udělat nějaké úkoly, že si tě třeba bude moci vzít ten, kdo nejrychleji poběží nebo doskočí, vyleze..." navrhl jsem. Ať se kluci proběhnou, to je unaví.
Viki se na mne vyčítavě podívala jako nezadaná olympijská medaile a zavrtěla hlavou: "To asi ne."

"Jestli bude mladší než ty, možná se taky ještě nenarodil. Víš, že ve starověké Číně se oddávaly páry, i když jeden z nich už nežil nebo dokonce oba?"
"Já si teda ducha brát nebudu!" Viki dala rozhodně ruce v bok.
"Stará tradice také je, že se nevěsta prodá za stádečko velbloudů."
Viki tu informaci mlčky akceptovala, jen poznamenala: "Já velblouda nechci, já mám ráda jednorožce."

Jednorožce. Skvělý nápad. To je na chvíli zdrží.
Ale až jí bude třicet a bude stále bydlet u nás, znovu si promluvíme o tom, jestli neslevíme na velblouda.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.