Někdy máte vodítko, že třeba chtěla jít po schodech sama a vy jste ji vzali za ruku - to mimochodem u prcků nikdy nedělejte, jakmile narušíte nějaký jejich pečlivě uspořádaný plán, úplně je to rozhodí - nebo jim třeba nějaká zelená žába přijde příliš zelená, co já vím… Zůstane stát a začne brečet a nedostanete z ní nic ani mučením. Vlastně mučením se to někdy ještě o trochu zhorší. Pak začne škytat. A je schopná škytat i 4 hodiny potom, co usnula! Musím jí dávat zarážky na postýlku, jinak nám popojíždí s postelí, jako když se odstřeďuje pračka.
Dokonce i když z mrňat dostanete, co jim je, je to úplně k ničemu. Většinou je to něco jako “bolí mě bříško”, což je generalizované označení dítěte pro jakékoli dění v břišní dutině, které může znamenat od “3 dny jsem nesralo”, přes “jsem natlakované prdy jak pneumatické kladivo” až k “mám hlad, jako bych 3 dny nežralo”. A nemůžete dělat nic. I kdybyste se nakrásně na stříbrném podnose dozvěděli, co se se špuntem děje. Nemá cenu uklidňovat, konejšit, napomínat, dítě se prostě nějak odpojí od reality a zůstane stát a řvát jak osamocený vagón.
Je jediná věc, která zabírá: odpoutat pozornost. Naše kamarádka doktorka, o které jsem několikrát psal, v tom je naprostý mistr. Vždycky jsem žasl, jak dokázala vypnout jakýkoli pláč jedním slovem. Vždycky, ale úplně vždycky to fungovalo a jako mávnutím kouzelného proutku křik ustal. Jako by její mateřská slova byla napuštěna chloroformem.
Kolikrát mne napadlo, jestli má podobné schopnosti i v léčení svých pacientů. Třeba k ní přijde chlap s urvanou nohou, krev mu stříká ze stehenní tepny a řve: “Doktorko, pomoc!” A ona se jen podívá a řekne: “No jo, hele, papoušek!” A ten chlap hned. “Jéééé! Ten je krásnej!” A úplně zapomene, co se s ním zrovna děje.
Pak přijde domů, manželka se ho zeptá. “Tak zašili ti tu nohu?” A on: “A do prdele, na to jsem úplně zapomněl, teď abych tam šel znovu. Ale ona ti měla tak krásnou andulku…”
Jenže já to tu mám zase: “Uáááá!” “Proč brečíš?” “Uáááá!” “Viki, co ti je?” “Uááááá!” “Hele, Viki, podívej jak utrhnu panence hlavu!” “UÁÁÁÁÁÁ!!”
Já nevím, mně tohle odpoutání pozornost prostě nějak nejde...
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
