Testováno na tátovi: Trojrozměrná rodina

Zmateně jsem se otočil. Maminka seděla na pohovce, šila, nasadila si brýle a také překvapeně zamrkala.
"Na rodinu?" zeptala se a podívala se na mne s nevyřčenou otázkou: "A my jsme co? Opičí kmen?"
Jen jsem pokrčil rameny.

"Ty budeš táta..." ukázala na mne Viki "Ty máma..." ukázala na manželku.
Asi... Asi jsem nějak nestíhal. Budu potřebovat chvíli, abych se dostal do role. Maminka také se jen rozhlížela, co všechno se změnilo, zatímco byla zjevně v kómatu.
"A já budu dítě," zakončila Viki rozdělování rolí. Přišly mi docela šité na míru. Viki je rozený Dietel.

"A... A copak máme dělat?" zeptala se má žena opatrně, zatímco se snažila dosáhnout dceři na čelíčko, není-li příliš rozpálené, únorové slunce dělá divy.
Viki se hluboce zamyslela, až si rukou podepřela bradičku. Chvíli vypadala jako socha antického filosofa. Náhle ji osvítilo: "Tati, ty budeš jako pracovat na počítači."
Ruce nad klávesnicí se mi zastavily uprostřed věty.
"Já... Jak jako?" otočil jsem se od monitoru. Tohle nebyla hra, to bylo nějaké těžce psychologické zrcadlení reality.

"A ty, mami, budeš třeba sedět tam, kde jsi a třeba něco šít, jo?"
Maminka se pomalu a jemně píchla jehlou, jestli se jí to nezdá.
"Au." šeptla. Nezdálo.
"Dobře," přikývla nejistě, asi jako když nechcete dráždit šílence, který ještě nedostal své léky. "Tak já to zkusím..." znovu si sundala brýle, vrátila se k šití a po očku sledovala Viki, jestli to dělá správně.

"A ty budeš dělat co?" zajímal jsem se.
"No já budu dítě, tak si budu hrát," rozhodila Viki rukama a rozhlédla se okolo.
"A na co?" špitla maminka, jako by se bála odpovědi.
"Noooo...." další filozofická statue. "Já si budu hrát, že si hraju na rodinu!" vyskočila nadšeně. Dvojí hra na rodinu. Ne, trojí... Nějak jsem se ztrácel.

"Jako že já budu dítě a vy budete moji rodiče, jo? Ty budeš táta, tati, mami, to bys mohla být třeba..."
"Máma?" hlesla maminka a hodila očima k lékárničce s obavou, jestli tam bude něco dost silného, protože Matrix je proti tomuhle úplný čajíček.
"Jo!" zatleskala Viki ručičkama nadšeně. Opravdu ji to začalo bavit.
"Tak já budu jako vaše dítě a budu si hrát na dítě, co si hraje na dítě a ty, tati, budeš jako táta..."
"Ale já jsem táta..." zablekotal jsem, protože na tohle prostě nemám.
"Já vim." obrátila oči v sloup. Ti dospělí. Tak nechápaví. Jednoduché role aby jim člověk vysvětloval desetkrát.

"Tati, ty jsi táta, ale tady jsi jako táta a děláš jako na počítači."
"Ale já dělám na počítači," sípnul jsem si. Maminka ani nedutala, snažila se schovat za šitím a tvářila se jako "já tady jenom bydlím".
"Já vim," zakoulela očima jako režisér, co dostal opravdu děsný herecký materiál. "Jsi jako táta, co jako dělá na počítači a já jsem dítě, co si hraje na rodinu, a to ti říká, že budeš jako táta co bude... dělááát... třebááá..." opět socha myslitele.
"Že pracuje na počítači?" začal jsem v kapse hledat kapesník. Potřebuji si otřít čelo. Nutně.
"Jooo! Jo, to bude skvělý!"
Začala skákat dokola.

Potom si čupla na zem a začala si hrát s domečkem pro panenky. Manželka se pomalu, nenápadně, posouvala podél stěn, až se dostala ke mně. Naklonila se těsně ke mně a zašeptala: "Víš, jak jsi říkal o té škole pro nadané děti..."
Bezhlesně jsem přikývl.
"Myslíš, že tam mají i nějaké ještě vyšší třídy? Protože ty učitelé z menzy jí prostě nebudou stíhat."
Připustil jsem, že jsem asi o jednu, dvě reality pozadu. Viki tu s námi normálně hraje trojrozměrné šachy.

Viki držela v jedné ruce figurku chlapečka, v druhé figurku holčička a zrovna halasně deklamovala:
"Tak víš co? Budeme si hrát na rodinu! My budeme děti a kdo bude táta a máma?" Figurky s Viki se rozhlédly pokojem. Strnuli jsme, aby nás přehlédla, protože u trojité role bychom se už zavařili.
Na druhou stranu mohu říct, jaké to je mít místo dítěte superpočítač Titan.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.