Testováno na tátovi: Tlačenka na poště

Skočil jsem po ní, ale pozdě. Pán na druhé straně se usmál a mávl rukou: "Jen ji nechte a klidně si dělejte, já to vyřídím." poděkoval jsem a on se naklonil k Viki: "Koukám, že jsi tu něco namalovala a tady narazítkovala, tak to všechno dáme pěkně do obálky... Tak! A teď potřebuji adresu. Má tetička nějaký titul? Oslovení?"
Viki se zamyslela, pak pokrčila rameny, rozhodila rukama a udělala ten svůj ksichtík se zdviženým obočím a ohrnutým spodním rtem: "Plostě teta."
"A to je pravda, tak napíšeme 'Prostě teta'." souhlasil pošmistr. "A teď jméno. Jak se teta jmenuje?"
"Maluska." odpověděla Viki a doplnila: "Má veliký plsa."

Pošťák měl co dělat, aby nevybuchl smíchy a jen se prudce narovnal a vrhl na mne velmi rozjařený pohled.
"Teta Maruška s velikýma prsama." psal poctivě a pro sebe si zamumlal: "Tu bych rád poznal."
"Tak." znovu zvedl hlavu od psaní "A teď bych potřeboval ulici. V jaké ulici bydlí, víš to?"
"Jó vim!" poskočila Viki. "V takový dlóuhý! Jsou tam stlomy!"
Pošťák se zachechtal a zamnul si ruce. Bavil se čím dál víc. Zřejmě tam napsal "Taková dlouhá ulice se stromama." a pak se na psaní zálibně díval a pořád se uchechtával.
"A jestlipak víš, který je to dům? Víš číslo?"
"No jasně." odvětila Viki dotčeně. Přece není blbá. "Čši!" Vylosovala náhodně a ukázala čtyři prstíky, protože tak je má nastavené podle svého věku.
"Tři." přeložil si pán za přepážkou nebo to spíš vyprskl. "No proč ne." smál se a vymlasknul na obálku trojku.

"Výborně, výborně, takže teď bych chtěl město nebo vesnici, kde teta Maruška s velikýma prsama bydlí."
Viki se hluboce, ale opravdu hluboce zamyslela, až pak řekla váhavě: "To je daleko. Moc daleko, to je až tam vžáádu."
"Daleko, předaleko, až tam vzadu." pošťák si skoro zpíval. Na chvíli se na psaní díval, pak se otočil od Viki pryč a nějakou dobu se prostě řehtal. Z mé strany to vypadalo, že tam zvrací. Nějak nemohl přestat. Když se otočil zpět, otřel si oči a povídá: "No... Ehm, holčičko, už nám zbývá jenom směrovací číslo a ty mi určitě zase nějaká řekneš, viď?"
Opět hluboké zamyšlení a k tomu huhlání: "Smělovací číšlo...Smělovačí..." Náhle vyskočila, až málem vylezla na pult: "Už vím! Už vím! Já vím! TAM!" a ukázala kamsi vpravo.

Pošťák nejdřív chvíli zíral na ten entuziasmus a pak vybuchl, až se po něm všichni otočili. Ale on se smál a smál a nemohl přestat. Potom si nejen utřel oči, ale ještě se i vysmrkal. Já bych se nedivil, jestli si, když Viki odešla, nešel i převléct kalhoty.
"Tak... Tak..." nebyl schopný se ani nadechnout. "Tak já tam nakreslím takhle šipku a napíšu k tomu TAM!"
"Jo, jo, jo, jó!" Viki skákala nadšením.
"Směrovací číslo... TAM!" chechtal se pošmistr a během kreslení si ještě několikrát musel otřít oči.
Kolem něj prošla nějaká starší kolegyně a on ji hned zastavil: "Hele, hele, Hani, koukej co mám! Tohle Kisnu zabije."
Kolegyně Hani si psaní vzala, přečetla si ho, ve tváři se jí nehnul ani sval, jen se suše zeptala: "To mu chceš dát?"
"No jasně!"
"No jeden mrtvej tady bude určitě..." oznámila a šla pryč.

Pán za přepážkou se dál kochal a kroutil nad tím hlavou a pak se obrátil k Viki: "Víš, my tady máme jednoho pana pošťáka a ten luští nedoručitelné zásilky. Myslím, že ta tvoje bude klenot. On takové věci sbírá a když něco nerozluští, tak pak z toho nespí." načež se rychle otočil a zase se chvíli smál do uličky. Naposledy si utřel oči, řekl Viki, že je to všechno, poděkoval jí, že využívá služeb České pošty a řekl, ať za ním kdykoli přijde a chce jeho, že klidně přijede i z dovolené.

Takže všechno zlé je k něčemu dobré. Máme na poště tlačenku.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.