Knihovna. Skupinka předškolních dětí seděla kolem jedné z maminek, která byla převlečena za nějakou květinu. Vůbec netuším za jakou a vůbec netuším proč. "Tak děti, dnes si budeme vyprávět o knížkách. Řekněte mi, jakou pohádku teď čtete?"
Během pár minut jsme se dozvěděli, že se doma čte o žížalkách, ponících, princeznách, o Ferdovi Mravencovi a jeden klouček zaujal pohádkou o zakleté bačkoře, bohužel z ní nedokázal podat jakýkoli obsah. Seděli jsme s manželkou jako obvykle vzadu, přituleni k sobě a byli úplně v pohodě.
"A co ty, jak se jmenuješ?"
"Já?" zvedla Viki hlavu od hraní s dřevěným vláčkem. "Já jsem Viki. My teď čteme o mrtvolách."
A bylo po pohodě. Má žena se prudce narovnala a probodla mne očima. Má nějakou mánii, že za všechno můžu já. Vždycky. Jako bych to byl já, kdo ji naučil barvu vyblitej platejz nebo rostlinu grcárna pro mravence. A přitom já to přece... No, byl.
Maminka květinka zalapala po dechu a nejistě se zeptala: "O... O mrtvolách? Jako že v pohádce někdo umřel? No, to se stává, jako drak, zlá čarodějnice, všichni ti, co škodí..."
"Ale né," vzdychla Viki unaveně, jako by ji jen ta vzpomínka vyčerpávala, "to je o tom, jak se dělaj mrtvoly, jako jak se vykuchaj..." Otráveně nastavila jednu demonstrativní dlaň, načež vystavila i druhou: "Pak se někam do kýblů nebo do čeho daj vnitřnosti a naloží se to a já už nevim, jestli se to pak chvíli vaří, jenom si pamatuju, že střeva se natáhnou a skáče se přes ně jako přes švihadlo."
Nastalo naprosté ticho. Bylo slyšet jen tlumené údery deštníku, kterým mne manželka mlátila, ale toho si nikdo, kromě mne, nevšímal.
"To... To nezní jako pohádková knížka," hlesla květinka a zděšeně se rozhlížela po dětech a rodičích, jako by hledala podporu. Děti byly v pohodě, mnohé byly na tu pohádku zvědavé, pár rodičů bylo trochu zelených.
"Ale je, teď ji s tátou čteme," řekla Viki. "Je pro děti, támhle jsem ji viděla." Zvedla se, došla k regálu, vzala jednu z knih a donesla ji.
"Starověké civilizace pro děti," pronesla květinka studeně. Náhle se jí rozsvítily oči poznáním. "Egypt! Aha, ty myslíš mumifikaci faraónů... No, dobře... Ale jsem si jistá, že... že... neskákali přes švihadlo..." očima prolétala text, zda jí ve škole neunikl nějaký historický fakt.
"Táta to čet," bránila se Viki a vrátila se k vláčku.
Rychle jsem potichu vysvětloval manželce. "Mně to taky přišlo strašný, jak to tam popisovali, tak jsem to chtěl nějak odlehčit, protože ona stejně neposlouchala a hrála si na počítači," šeptal jsem důrazně.
"Kdy už se naučíš, že neexistuje blbina, kterou by náš chodící memorizér neslyšel a nezapamatoval!" bušila do mne dál deštníkem. "Že staří Egypťané vzali faraónovi střeva a skákali přes něj švihadlo?! Jak tě to napadlo?! Doufám, žes jí ještě nevykládat, že s játrama házeli diskem a s hrudním košem hráli košíkovou!"
Snažil jsem si usilovně vzpomenout, škoda, že mne tohle nenapadlo.
"Táta říkal, že si zkusíme jednu mumii vyrobit, ale že se nejdřív zeptá babičky, jestli se nechá."
Víte, že v knihovně se nemá smát nahlas. Tak na chvíli se ticho přerušilo. Jestli se tohle tchyně dozví, zase si to špatně vyloží a já dostanu jejím cestovním koštětem...
"Ale tohle je naučná kniha, co nějakou pohádku, čtete?" zeptala se maminka květinka opatrně, když se jí podařilo najít hlasivky.
"Gratinované suflé a nákypy jsme četli..." vzpomněla si Viki. Manželka schovala hlavu v dlaních.
"Debílci. Zase jsme rodinka debílků," vzlykala potichu.
"To zní jako kuchařka..." řekla květinka pochybovačně a uhladila si lístky. "Opravdu tam byly pohádky?"
"No jo, pamatuju si prince půl kila brzlíku, krále osmdesát gramů strouhanky a princeznu von Gouda."
Všichni se po sobě dívali, rodiče bloudili zraky po ostatních, kdo je majitelem tohohle exempláře. Každý se najednou tvářil, že u nich doma rozhodně z ingrediencí pohádkové postavy nedělají.
"Tak..." zavzdychala květinka uprostřed. "To opravdu vypadá na zajímavý recept, ale opravdu nečtete pohádku s rytíři a králi a princi..."
"No o dvanáctihlavém rytíři a bezhlavěm drakovi a o saharském vodníkovi a němém Hejkalovi, ale o těch nečteme, ty nám žijou doma," odvětila Viki bez zájmu.
Odkudsi zvenku k nám dolehlo houkání.
"Už pro nás jedou," pronesla manželka chmurně a při tom mne stále rytmicky mlátila.
Květinka vynaložila značné úsilí, aby se dostala k normálním pohádkám, přesto musela Viki odvyprávět, co proboha dělá v pohádce takový bezhlavý drak, když k němu statečný rytíř přijde a ono nic, není co usekávat... Hlavy došly. Zeptejte se příští týden.
Takže teď jsem pod dozorem, už ani pohádky nemůžu číst. Manželka říká, že nebude pořád všude chodit za debílky. Vždycky povzdechne, jak vyjdeme z baráku: "Bacha všichni, rodinka debílků leze ven..."
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
