Poslední kontrola, konečně půjdeme do školky. Jenže tříletá Viki se mi vzpříčila ve dveřích do čekárny: "Víš co, tati, jdi tam sám, já neci k doktojce."
"Moment, moment. To je tvoje dětská doktorka, co já bych tam sám dělal?"
"Ale já tam neci."
Nešťastně jsem si sedl na lavici, sklonil zničeně hlavu a začal nervózně žmoulat ucho tašky. "Ale... Ale co když se tam budu muset svlíknout a bude mi jezdit stetoskopem po zádech, víš jak je to strašlivý?"
"To je doblý tati, to zvládneš, seš velkej," chlácholivě mne poplácávala po rameni a snažila se mi dodat sil. Byla na mne moc hodná a milá. Než mne hodí jako žrádlo lvům do arény.
"A... A co když budu muset dělá áááá a bude se mi dívat do krku!" zavzlykal jsem zoufale.
"To nic neni, tati, jenom uděláš áááá." nepřestávala mne poplácávat. Najednou je to pro ni v pohodě, hlavně, že v jejím podání to vždycky probíhá jako výslech CIA v Guantanámu! Začal jsem si říkat, že má dcera by byla dokonalý košer řezník. Víte, taková ta schopnost, aby se dobytek cítil uvolněně. Než ho kuchnou jednou ranou.
"No... No a co když mne bude chtít zvážit na té váze pro miminka? Tys tam vždycky řvala, že nemohli ustálit měrku."
Viki si mne prohlédla, představila si váhu pro miminka, znovu zhodnotila mé rozměry a pronesla: "Tak to bude ploblém. Ale neboj, Ňák tě tam nalvou. Ale musíš klidně ležet. A nesmíš mít ani plínu!" vztyčila učitelsky ukazováček.
"Já se bojim. Já tam taky nepudu." prohlásil jsem ustrašeně.
Viki si dala ruce v bok, zamračila se a nakonec dlouze, opravdu dlouze vzdychla.
"No tak já tam pudu s tebou, aby ses nebál."
Padl jsem jí k nohám a začal jí líbat botky. "Díky, Vaše unudlaná excelence, díky, Bůh vám to odplať na dětech nebo aspoň na tom plastovém mimču, co si ho berete do postýlky a pak na něm spíte."
Viki si vedle mne sedla s výrazem "To je s těmi rodiči trápení.", ale stejně jsem jí pak musel rvát z lustru, když jsme byli na řadě. Dobrá zpráva je, že jsme zdraví. Zaplať Bůh, další týden už bych nepřežil...
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
