Testováno na tátovi: Travička pro jednorožce

S úsměvem jsem slíbil cokoli, pohladil ji a v duchu si cestou do obchodu říkal: "No, to víš, že jo, já ti budu v únoru lítat po parcích a sekat trávu jak magor, no to ani náhodou." Ale už v té chvíli, jako by mi nějaký hlásek šeptal: "Ale budeš, to víš, že budeš a ještě rád..." Zněl jako ten debilní ufoun z Alzy.

Vrátil jsem se s jídlem a Viki ke mně letěla: "Tatí! Tatí! Máš travičku pro koníka?"
Zasmál jsem se, znovu ji pohladil a podařilo se mi dost smutně říct, že jsem bohužel kolem žádného parku nešel a že je zima, tráva neroste. Enem za vodú. Viki zklamaně odešla, se svěšenou hlavičkou. Já vůbec nevím proč, ale cítil jsem se provinile. Děti to prostě umějí. Ale nedbal jsem na to a šel dělat snídani.

Jenže rodičovství z vás udělá nějakou úplně praštěnou bytost. Nenajíte se, dokud nedáte dětem, manželka odmítala jíst i dokud nenakrmila psa, to mně bylo úplně jedno. A já jsem s úžasem zjistil, že se nedokážu najíst, když máme doma hladového jednorožce. Protože Viki to trápilo. A protože já jsem blb. Řekněme si to otevřeně, vždyť koho trápí svědomí, že nenakrmil plyšovou hračku? To je na psychiatra. A já opravdu položil chleba a šel za Viki, do čeho to chce teda přinést. Zase ten idiotský hlásek mi říkal. "Vždyť ti to nic neudělá. Jen skočíš do parku před barákem, za minutku jsi zpátky a dcera bude mít radost, počkej, jak bude jásat!" Ach jo. Byl jsem vybaven malou, růžovou mističkou s Mickey Mousem a dětskými nůžkami s růžovou rukojetí. Myslím, že jsou na nich víly. Schoval jsem to pod bundu. Viki byla nadšená, že opravdu jdu pro travičku a mávala mi až k venkovním dveřím. No hlavně aby nám ten kůň s rohem nepošel hlady. Ach jo, vzdychl jsem si a zamířil do parku. Celou cestu jsem si v duchu nadával a říkal si, proč to dělám? Naštěstí v parku nikdo nebyl. Ani tráva. To zelené, byl totiž mech. Ale pár stébel se našlo. Snažil jsem se je stříhat, tak rychle, jak to jen šlo, navíc jsem se usilovně snažil předstírat, že tam třeba odebírám vzorky půdy, jenže vojáci z naší protichemické jednotky téměř jistě nepoužívají mističku s Mickey Mousem a vílí nůžtičky, tak mi to šlo dost těžko.

A pak se objevil ten bezdomovec či co to bylo. Ale ať to bylo, co to chtělo, bylo to vylízané, až běda. Fousatý chlápek ve špinavém oblečení, který netuším proč, zašel do zmrzlého parku, asi jen aby se podíval, co tam kutím. Neodvážil se přijít až ke mně, kdepak, jen hezky zpovzdálí přešlapoval okolo a já se ho snažil ignorovat. Pak náhle vybafl: "Ale nechte toho, to je přece zbytečný, vždyť ten trávník ještě nepotřebuje sekat! A ještě nůžkama!"

On si snad myslel, že jsem ze Správy parků a pečuju tu o trávník. Smutné na tom bylo, že toto vysvětlení bylo důstojnější, než důvod, pro který jsem tam skutečně byl. Proto jsem nic neřekl. A vylízanec chodil sem a tam a pořád bafal: "No to snad... Takovýma malýma nůžtičkama! Tak pečlivě! To přece vůbec není třeba!"

Nedíval jsem se na něj. Dělal jsem, že tam není. Dělal jsem, že tam já nejsem.
Odešel dál, skoro jsem si oddychl, jenže náhle se vrátil a zase vybafl: "A ještě takový práce! To než udělá, bude jaro!"
Ten vypitý mozek snad ten park krokoval a byl přesvědčený, že budu stříhat všechny trávníky. Copak jsem blázen?! Zuřil jsem v duchu. A ten pitomý hlásek v hlavě i říkal: "Chlape, stříháš tu trávu pro jednorožce. Úplně normální nebudeš."

Vylízanec zmizel. Byl klid. Bohužel se ukázalo, že zmizel, protože se blížil správce parku. Jak může mít někdo takovou smůlu? Ani správce parku se neodvážil přiblížit, taky jen tak chodil okolo, zcela nenápadně a vzal si s sebou i rekvizitu: lopatu na sníh. Trochu mu to kazilo, že žádný sníh nebyl, ale pořád vypadal přirozeněji, než já. I správce parku to nakonec nevydržel a přišel ke mně. Chvíli koukal a pak řekl:
"Jo, já myslel, že tu něco sázíte!" zasmál se.

Zvedl jsem hlavu a taky se zasmál. Bylo vidět, že si oddychl, že nejsem nějaký magor, co chodí po veřejných parcích a sází si tam semínka. Také jsem si oddechl, protože tenhle druh magora jsem skutečně nebyl. Já byl úplně normální návštěvních parku, co si tam sklízí trávu pro jednorožce.
Cítil jsem, že to nějak vysvětlit musím. Když už jsme se tak skamarádili. Tak jsem řekl, že potřebuji jen trochu trávy na krmení. Zase se zasmál, jako že samozřejmě, skoro se už otočil, ale pak mávl rukou:
"Ale to tuhle neberte, to je hřišťová, víte, vyšlechtěná, odolná, to by zvířata ani jíst neměly."
Tak jsem mávl rukou, že je to jedno.
"Ne, vážně, co vlastně máte? Křečka? Morče? Kozu?" rozesmál se.
Byl veselý, tak jsem ho chtěl uchlácholit, že vlastně tu trávu nikdo jíst nebude, že je to jen na krmení "jako" a povídám, že to je pro jednorožce.

A najednou kamarádství bylo pryč. Poodstoupil a povídá:
"Jo táák." a postavil mezi nás lopatu. Potom si ji hned hodil na rameno a rozhodl se, že si půjde najít nějaký sníh. I kdyby měl jít až na Island.
Ale odešel do své kukaně a ostamtud, asi schválně, abych to slyšel, hlasitě naříkal:
"... to je práce, tohleto. To jsem chytil džob. Bezdomovci mi tu přimrzaj k lavičkám, omladina se tu prohání ve tři ráno, svítěj si mobilama a řikaj, že jsou světlušky, pak vysazuje jeden druhého, aby přelezli metrový plůtek, místo, aby ho překročili, lezou mi po provazový pyramidě a tvrděj, že tam hnízděj, policajti se tu sháněj po chlapovi s hrncem na hlavě, co tvrdí, že je Bruncvík a teď ještě další pošuk, co si tu stříhá pastvu pro jednorožce. Áááách jo, stojí mi to za ty prachy? No nestojí."

Kašlu na to. Taky mi to za to nestojí. Sebral jsem mističku s Mickey Mousem a dlouhým krokem metelil domů. Dobře, Viki byla šťastná a já citil jisté uspokojení, když dala jednorožci travičku a do druhé misky mu ještě natočila i vodu, ale stejně ten pacholek skoro nic nesežral. Hřišťová tráva na něj nebude dost nóbl. Manželka si ještě přisadila: "A nežerou jednoročci jenom čtyřlístky?" zeptala se nahlas před Viki.
Moje žena mne chce zabít. Jiné vysvětlení nemám. Skočil jsem po posteli, sebral jeden polštář a nacpal ho manželce do obličeje. Nevěděla proč.
"Co si říkala, mami?"
Huhly, huhly, huhly.
"Nic, Viki, hraj si." řekl jsem laskavě a táhl Káťu do kuchyně.

Vážně. Být rodičem je prostě diagnóza, vleze vám to na mozek.
Kde jsou ty časy, když jsem byl svobodný, bezdětný a všichni jednorožci mi byli ukradený...

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.