Půlmetrová pizza byla dnes k obědu. Malá pizzerie bylo totiž jediné, co jsme během bloudění na okraji Prahy našli. Do té pizzerie se stahovali místní středoškoláci během oběda, ale sotva jsme se tam vešli.
Dostali jsme obrovské kolo a sedli si s ní do výlohy, jinde místo nebylo. A ještě jsme se v ní tlačili s další třídní partou. Položil jsem krabici na tříletou Viki, které pod ní prakticky zmizela, zbyly jen ručičky a špičky bot na druhé straně.
"To sníš všechno sama?" zeptal se žertem kluk natlačený proti ní.
"Né." uculila se Viki "Já dám tátovi kousnout."
Středoškoláci vybuchli.
"Počkej, jinak to chceš sníst všechno sama, jo?" ujasňovala si holka v modré bundě.
"Jo." prohlásila Viki a začala prát jeden díl do tlamičky, až jí z ucha vyrazil žampion.
"Jako fakt to sní?" obrátila se dívka na mne.
"Bohužel nemohu potvrdit, že to nebude zkoušet, dokud se jí to nepodaří." odpověděl jsem diplomaticky, protože není slušné na veřejnosti říkat, že má dcera je chodící barel žíraviny.
"Musím v té krabici vystřihnout otvory pro hlavu, ruce a nohy, až s tou pizzou skončí, bude to jediné oblečení, které jí padne."
Viki z pusy trčela půlka pizzy a udělala pyšně: "Hehé!"
"Jakou máš?" zeptal se mého prcka ten kluk.
"Nudlovou." plácla Viki s plnou pusou a zase se zachechtala. Parta na chvíli odložila jídlo a podívala se na sebe.
"Já doufám, že myslí vlasové nudle, i když je to taky hnusný." řekla ta holka.
"Ne, nudle z nosu!" vyprskla Viki a trochu nás všechny ospršila.
"To doma děláte?" zajímal se další kluk.
"Doma děláme pizzu z mltvých panenek Bálbí." zazubila se Viki a z úst jí několik věcí vypadlo. Dva středoškoláci se začali dusit.
"To není pravda." zasáhl jsem. "Dělali jsme jí jen jednou." Ostatní už odložili jídlo a jen bušili hlavou do zdi. "A nebyly úplně mrtvé."
Lidé v pizzerii se po nás začali otáčet.
"Tak ten recept musím mít!" ozval se jeden z kluků.
"To je jednoduché, pořiď si takovéhle malé dítě, zeptej se ho, co chce na pizzu, ono ti přinese své panenky a řekne, že je tam chce. No, tak jsme měli pizzu z mrtvých panenek Barbie."
Láďa Hruška se právě někde probral a měl intenzivní nepříjemný pocit, který nedokázal pojmenovat.
"To udělám hned, jak přijdu domů." zajásala holka "Máma je vášnivá kuchařka a z toho receptu bude úplně unešená." Spokojeně se zasmála: "Zvlášť z té části, kdy si mám pořídit dítě. Myslím, že bude i pizza mrtvé mámy."
"Já bych třeba pomohl s..." nabídl se hbitě jeden spolužák a zasněně dokončil: "... vařením."
Na závěr musím říct, že Viki celou pizzu nesnědla. Opravdu mi dala kousnout.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
