"Jůůů, páječky!" Tříletá Viki zbožňuje párečky. Dělali jsme hot dogy. Manželka mi vyndala z mrazáku mé chilli párky a dala je rozmrazit pod vodu. Jenže v kuchyni nebylo místo, tak je strčila do koupelny. Je neuvěřitelné, co to všechno rozpoutalo a musím poznamenat, že technicky vzato, za všechno vlastně může ona.
"Pjoc sou pájecky v koupejně?" zeptala se Viki s údivem.
"No jo, koupou se." odtušil jsem automaticky "To víš, párečkovi smrděla noha, tak se musel osprchovat."
"Páječkovi smlděla nozicka?" opakovala si Viki a pokyvovala hlavičkou. Bylo mi jasné, co bude v hlavních zprávách ve školce.
"Když totiž párkům smrdí nohy, tak smrdí úplně celí, protože párky mají jen nohy."
Viki s rozšířenýma očima poslouchala, jako bych přednášel úplně novou teorii strun elementární fyziky.
"Ale tenhle páreček si vzal koupací čepici, pěkně se vydrbal, celou nohu si oholil, podívej, jak jí má teď hladkou, jako dětská prd... jako tvoje prdelka."
Viki si pohladila páreček. Pak si sáhla na vlastní. Skutečně, oboje bylo tak hladké!
"Některé párečky mají na noze dokonce kuří oka. Ale to jenom ty kuřecí."
"Kuzí oka?" Viki jel záznamový hardware na plný výkon.
"Proč jí to děláš?" přišla k nám maminka. "Víš, že nechápe, že si děláš legraci."
"Ty si dejás legjaci!" obvinila mne Viki a pohrozila mi prstem, ale hygiena párečků ji rozhodně zaujala. Má párečky ráda, je dobré o nich vědět víc.
Tak to byl jeden z tisíců rozhovorů, které s dítětem vedete, ale nepamatujete si ho. Ovšem dítě ano. Dítě si pamatuje úplně všechno a vybavuje si to, jak jsme již zjistili, v těch nejnevhodnějších chvílích. O pár týdnů později jsme se náhodou byli podívat na prezentaci jedné elitní školy a jejího vzdělávacího systému. Ne, že bychom na ni měli, ale člověka vždy zajímá, jak si žije horních 10 000. Součástí prohlídky byl dokonce
"pohovor studijních předpokladů", který naprosto vážně vedli i s předškolními dětmi. Byl tam starší, velmi milý pán, vypadal jako profesor. Nevím, jestli byl pedagog či psycholog, každopádně jsme nějak stanuli před ním, i když jsme se jinak na celé akci snažili být neviditelní, jak jen to šlo.
"Dobrý den, tak jakpak se ta vaše malá jmenuje?" přivítal nás bodře a sklonil se k Viki, která mi objala nohu, držela se jí jako sloupu a culila se.
"Viki." odpověděla manželka.
"Tak co, Viki, popovídáme si? Co máš ráda?"
"Jídlo." zamumlal jsem pro sebe a Káťa mne kopla. Ale ten pán to zaslechl a usmál se.
"Ano, to je v tom období obvyklé. Od narození děti poznávají svět především ústy, ale Viki vůbec nevypadá jako velký jedlík. Tak pojď sedneme si támhle ke stolečku? Můžeme?" obrátil se na nás. Jen jsme přikývli, ačkoli jsme celkem netušili, která bije. Pokynul nám k lavici opodál a my se za ní posadili. Viki se mne pustila, děda se jí líbil a nechala se odvést do krásné dětské židličky u stolu.
"Tak Viki, copak jsi měla k obědu?"
"Pájecky!" odpověděla Viki hbitě. Neměla, ale jak jsem řekl, je to její oblíbené jídlo. Kromě toho má ještě velký zmatek v tom, kdy je oběd. Většinou chce oběd k večeři. Než stačil specialista položit další otázku, Viki vypálila: "Pájecek se koupal."
Pán přestal procházet papíry a překvapeně zdvihl hlavu. Káťa na mne vrhla velmi zlý pohled.
"Páreček se koupal? A proč?"
To nebyl dobrý vývoj konverzace, trochu mne polilo horko. A manželka mi zaryla prsty do stehna.
"Pjotoze mu smldela noha." sdělila Viki promptně s takovým nadšením, jako by celý týdny čekala, až se jí konečně někdo zeptá.
Káťa zabořila hlavu do dlaní a zahučela: "Proboha oni nám ji odvezou chlápci hihi-hoho-haha a zavřou do polstrovaný cely metr krát metr!"
"Párečkovi smrděla noha?" odborník až poposedl a usmíval se na Viki. Ta byla potěšena konečně adekvátním zájmem, k dané problematice a důležitě přikývla: "Pájecek má jenom nohu, tak kdyz mu smldí, tak smldí úpně celej." informovala ho.
Káťa si zakryla ústa a zašeptala: "My jí snad neuvidíme ani na Vánoce." a znovu se na mne zle podívala, jako bych za to mohl.
"Má jen jednu nohu." zopakovala významně, a kdyby to nepochopil, tak k tomu zvedla tři prsty. pochopitelně se počítá jen jeden, ale ony jdou tak blbě ohnout, že chvíli trvá, než se s nimi mozek synchronizuje, ale nakonec se většinou dostane ke správnému počtu.
"Měl koupací sepici a vydlbal se a oholil, takze měl hladkou nozicku jako je muj ZADEK!" vykřikla a začala se strašně řehtat.
Káťa vedle začala plakat, i když si myslím, že to jenom předstírala, ale kdo to u žen pozná? "Proboha, já když budu chtít dítě, budu si muset udělat nový." Snažil jsem se na ni povzbudivě usmát, vždyť o nic nešlo, ale Káťa na mne sykla: "No spisovatele už ne, nechám si něco najít ve spermabance a speciálně požádám o negramotného!"
"Takže se páreček umyl?" Pán se smál, až se otřásal, i když se snažil nedávat to moc najevo, protože Viki to zjevně brala strašně vážně.
"Jo. Páječky maj i kuzí oka, ale jenom ty kuzecí."
To už vybuchl a mlátil dlaní do stolu. Viki se po nás ohlédla, jestli nedělám nějaké ksichty, protože jinak neměla tušení, čemu by se mohl smát. Na párečkové problematice není nic legračního.
Ještě chvíli si tak povídali, Káťa mne průběžně pražila pohledy, pak profesor poslal Viki si hrát a přešel k nám. Vypadal nadšeně.
"Musím říct, že takové dítě jsem ještě nepotkal." začal důvěrně. "Já nevím, jestli znáte Gardnerovu teorii rozmanitých inteligencí, ale je mnoho druhů genialit. Známe děti nadané na jazyky, na matematiku, jsou děti neuvěřitelně pohybově nadané, s fenomenální pamětí nebo vysokým IQ, jak je obvykle chápáno, ale jeden druh geniality se u dětí prakticky nevyskytuje." Podíval se na nás a na chvíli se odmlčel. "To je literární nadání, zvláštní druh kreativity, který vyžaduje zkušenosti, proto u dětí není." Znovu významný pohled a chvíle ticha. "Já jsem si jistý že vaše dítě ho má. To, co povídala bylo neuvěřitelné, to bylo vypointované, mělo to finesu, neuvěřitelné postřehy... Víte, jak těžké je vymyslet vtip? To je jedna z nejnáročnějších duševních činností. A ona si ani neuvědomuje, jak je v tom dobrá. Jde to z ní naprosto přirozeně... Ještě nikdy jsem nic takového neviděl." a obdivně se zahleděl na hrající si Viki.
Naklonil jsem se k manželce a zašeptal: "Vidíš, jak jsem dobrý?"
"Jo." zašeptala zpátky "Na tříleté dítě!"
Znovu se otočil k nám. "Každopádně naše škola by si pokládala za čest vaše dítě přijmout."
"My to zvážíme." odpověděl jsem a uvnitř se tak dusil smíchy, že mi to málem vyrazilo oči. Bohužel jsem to řekl úplně stejně, jako se odpovídá otravným prodejcům, takže profesor se zatvářil, jako když mu právě uniká Nobelova cena za pedagogiku.
"Myslím to vážně, vaše dítě je opravdu nadané, myslím, že byste měli..."
Nakonec jsme ho uchlácholili, že to opravdu zvážíme. Dokonce by mohla dostat grant.
"Nadané, nadané..." mrmlala manželka, když jsme odcházeli. "Naše dítě je úplně normální, ale tatínek je magor."
Vždycky to odnesu já. A přitom, jak jsem napsal na začátku, technicky vzato, za to může manželka!
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
