Odemkl jsem dveře, Viki hned vběhla dovnitř a volala: "Mami! Mami! Máme ten obrázek!" Viki byla doma nemocná, dívat na pohádky už ji nebavilo, tak si sedla a sama od sebe napsala svůj první mail. Nikdo netušil, že umí psát, ale ukázalo se, že dokáže rozkódovat i devítipísmenná slova a napsat je na klávesnici, takže poslala mail kamarádce.
Jen jsem zůstal zírat, protože mne zavolala, až když potřebovala adresu. Nechal jsem jí ho zarámovat, ale nějak jsem objednal špatnou velikost. Bylo to o trošičku větší, než jsem čekal...
"Pšššt!" uklidňoval jsem dceru "Neruš maminku, až bude mít čas, tak se na to podívá."
Doufejme, že nikdy, ačkoli bude velmi obtížné TOHLE utajit.
"Už jste doma? Tak ukažte!" přišla manželka do předsíně.
Uh.
"No... Eeeee, víš, co je opravdu důležité, když si objednáš vytištění fotografie a zarámování? Zkontrolovat rozměry. A to já... Tak úplně, víš..."
"A máte ten obrázek?"
"Noooo... Tady." poklepal jsem na desku na chodbě.
"To není obrázek, to jsou japonské dveře." prohlásila má žena podezřívavě.
"No mě to přišlo taky hodně drahý za tak malý obrázek a ukázalo se... že to vlastně tolik nestálo, vzhledem... k rozměrům..."
Vzal jsem desku dovnitř, po krátkém zápolení se mi podařilo projít dveřmi.
"Tak to je ono, Viki první mail."
"A jak dlouho trvalo, než to přerámovali?" zeptala se manželka suše.
"Co to?"
"No než z toho vyndali tu fotku Stalina z Letné v životní velikosti."
"Ale tak velké to zase není..."
"Není? Kampak to chceš dát?"
"No na stěnu... někam."
"Na stěnu? TOHLE je stěna. Ty jsi místo obrázku koupil jednu stranu panelového domu! Možná strop."
"Ale neee... Pověsíme to třeba na zeď v obýváku, co?"
"Jako že bychom ho přepažili a každý bude mít svou půlku?" zeptala se manželka jízlivě.
"Je to jen trochu větší obrázek, možná spíš plakát...."
"Kdybys to vzal ven a polil vodou, můžeš to pronajímat jako plochu na veřejné bruslení." poklepala Káťa na mou miniaturu.
Ne, ona toho nenechá...
"Aspoň strejda bude mít radost, pořád říká, že musí pořídit na stodolu novou střechu a ejhle, tys mu už půlku koupil."
Dělal jsem, že neposlouchám. Našel jsem si kladivo.
"Kde jsou hřebíčky?" zeptal jsem se.
"Hřebíčky?" podivila se manželka "Tohle je velké jako čtvrť v Praze, než to umístíš, musíš na místě udělat archeologický průzkum."
A takhle jsem to měl celý den. Jen jednou si spletete rozměr u malé fotky a pak slyšíte takové průpovídky. Ještě k tomu dorazila tchyně a Káťa hned: "Ahoj mami, podívej, jak máš hodného zeťáka, koupil ti víko od krypty."
A pak nás tchyně honila oba, Viki vřískala, protože myslela, že má babu.
Takže příště nezapomenout pečlivě zkontrolovat rozměry. A všimnout si, jestli jsou udávané centimetry nebo metry...
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
