Vánoce jsou svátky klidu a míru i v rodině malé Viki a jejích rodičů. Ovšem když se do příprav na jedny z největších svátků roku přidají houbičky a hadřík, dokáže sváteční atmosféra nabrat zajímavý směr...
Na předvánoční úklid bylo vše připraveno. Maminka našla Viki sedět uprostřed těch věcí a hrát si. Zrovna držela v ruce houbičku Inox od Viledy a říkala růžovému hadříku Actifibre: “Podívej, co nám přinesli, tohle jsou jablíčka, krásná, červená, moc zdravá, to bude mít naše děťátko červené tvářičky!”
A růžový hadřík se kýval: “No, to mám radost, hned dám jablíčka tady k tomu kadidlu, co nám tu nakadili tři králové. Nebo radši jinam, aby nezasmrádla.”
“Viki?” zeptala se maminka měkce. “Co to děláš?”
“Já si hraju na betlém, mami!” oznámila Viki nadšeně, že má diváka. “Hele, tohle je Ježíšek!” Ukázala na bílou houbičku Miraclean ležící uprostřed. “Tohle je maminka Maria…” růžový hadřík Actifibre se uklonil “...a tohle je tatínek Josef.” Šedá houbička Inox se pokusila napřímit v celé své výšce, uhladila si vous a důstojně se opřela o hůl.
“Eeee…” maminka nebyla schopna slov. “A proč si hraješ s věcmi na uklízení?”
“No s opravdovým betlémem si hrát nesmím.”
To je pravda. Když si s ním hrála, většina postaviček trávila víc času na chirurgii než v Betlémě.
Potom manželka došla pro mne, takže jsme též mohl být svědkem, jak růžový hadřík Maria povídá šedé houbičce Josefovi: “Tady je ale svinčík, musíme to všechno uklidit, vůl a oslík nám tu teda nadělali a ještě k tomu ti tři králové si sem nakadili to kadidlo, jako by si nemohli dojít jinam, a ještě říkají, jaký to je vzácný dar…”
Budu si muset s dcerou promluvit, slovo “kadidlo” ji zřejmě upoutalo, ale je dost možné, že přesně netuší, co to je. Jakkoli slovo “kadidlo” určité vodítko dává.
Toto všechno by byla jen drobná epizoda o tom, že šestileté dítě můžete nechat kdekoli a začne si hrát s čímkoli.
Nyní bych vás rád uvedl do světa rodičovského šílenství, kdy jsem pro změnu našel o pár desítek minut později v koupelně, u pomalovaných dlaždiček nad vanou a jakoby se nedokázala odhodlat začít.
“Já prostě nedokážu mýt Ježíškem dlaždičky,” vzdychla nešťastně.
Víte, to je, jako když na Vánoce dáte kaprovi jméno a pak už Milhause nedokážete sníst… Chápavě jsem jí poklepal na ramenu a povídám: “Co? Nejde to? A zkoušela jsi to Josefem? Přijde mi takový hrubší. Navíc už má za sebou to po třech králích...”
Dostal jsem přes pusu gumovou rukavicí, která nedávno čistila i záchod. Ježíšek ne, ten se ještě ničeho nedotkl.
Abych nezdržoval - opravdu jsme žádnou postavičku nedokázali pak použít na uklízení, až takoví jsme cvoci. Máme je teď vystavené na botníku. Dvě houbičky a hadřík. Museli jsme koupit nové.
Protože tohle je betlém.
Od Viledy.
Šťastné a Veselé Vánoce.
Sledujte nás na sociálních sítích:
