Odpoledne, vyzvednout Viki ze školky. Každodenní dobrodružství, kde ji zrovna najdu ve víru hry. Dnes byla v obchodě, venku pršelo, tak si hráli ve třídě.
"Vidím, že jste, slečno, pěkně baštila," píchl jsem dceru prstem do bříška. Celý předek trička se jí nadouval, vypadala jako dobře polstrovaný gauč.
"Já čekám dítě," oznámila paní prodavačka stručně.
Uf. Věřil jsem, že tohle od dcery uslyším až tak za 20 let.
"Emmm... Blem..." docela mne to konsternovalo. "Ammm... A co to čekáte? Medvídka? Kočičku?" chytal jsem se stébla.
"Ne," uzemnila mne Viki. "Miminko." A nechala mi nahlédnout pod tričko. Ono bylo skutečně vidět. Viděl jsem hlavičku! Když už je vidět hlavička, většinou je už dítě na cestě, i když bývá vidět úplně odjinud, než co čouhala na mne. Tohle dítě bylo totálně přenošený. To už přešlo vývoj těhotenství, kde končí lidi a začínají slonice. Nejenže mělo ručičky a nožičky, tohle mělo i oblečení a za krkem "Made in China". Jestli ho hned neporodí, začne se mu dělat kolem krabice.
"Tak co si dáte?" zeptala se Viki a vůbec si nevšímala svého pokročilého... řekněme těhotenství.
Objednal jsem si půl kila mrkve. Viki se pro ni chtěla ohnout, ale s prckem na celé hrudi – ano skutečně celé hrudi, ne jenom v bříšku, to mimčo už se vyvíjelo skrz klíční kosti – jí to moc nešlo. Náhle Viki řekla:
"Moment." Sáhla někam dolů a VYRVALA SI DÍTĚ Z BŘICHA! Jen tak. Za nohu. Mě málem omývali, ale věřím, že jakákoli poučená rodička by regulérně vzala hlavou o koberec. Nebylo to úplně jedním tahem, chvíli dítě páčila, možná se drželo žeber nebo svíralo prstíky kolem krční páteře, ale vytáhla ho. Chvíli novorozeně držela hlavou dolů a rozhlížela se, kam by tak s ním... Až ho složila do regálu za sebou, jako věnec buřtů.
"Takže půl kila mrkve," prohlásila a konečně se ohnula. To byla dělnice na Řád Vítězného února! Slyšel jsem vyprávět o matkách, které okopávaly pole, porodily a pak šly zase do práce, ale vyrvat si dítě, položit ho na regál a pokračovat v prodeji, kam se hrabou hrdinové Sovětského svazu! Ať nám políbí ctěný rektál, tohle byla oddanost práci, na jakou se nevzmohl ani Fučík.
"A -e a e- a eeemmm..." to se nedalo jen tak vstřebat. "Neoklepete to dítě aspoň nebo tak něco?" zeptal jsem se konverzačně.
Viki se na chvíli zvedla a podívala se na něj, jak leží v regále, nohy pod sebou...
"Ono spinká," řekla zkušeně.
Dobře. Ona je matka, já tomu prd rozumim. Ani pupeční kolektor se nestřihal, nejpíš ho prostě urvala nebo bleskově ukousla. Kdo rodí chvatem "kachna z trouby" pro toho už jsou tyhle detaily brnkačka. I když, upřímně bych řekl, že moje dcera je takový Mengele mezi porodníky a nejeden ze zkušených neonatologů se z tohoto popisu právě osypal.
Nechal jsem to tak. Vytáhnout, spinkat. Jaképak s tím medle sraní. Půl kila mrkve. Navážit.
Jemně jsem navrhl, že bych dal na dveře "Přejímka zboží", aby mohla prcka aspoň nakrmit a neležel jim tam v regálu hladovej.
"Tak jo," pokrčila Viki rameny, že tedy "když jinak nedám". Sedla si, vzala mimino a začala do něj cpát rohlík. Žádné kojení, žádný sunárek, rovnou pečivo. Uvědomil jsem si, že muselo mít důvod, proč se tohle dítě vyvinulo z plastu. Já už bych uvažoval i o pancéřování.
Nakonec se nám podařilo obléci a odejít domů, přesto okamžik zrození ve mně zůstane nějaký čas. Doufám, že ne dlouho.
"Moment," výmlask a lup! Dítě na krámě. Z čistého taktu jsem nezmínil, že mamince nejdříve zůstala v břiše hlavička, ale po chvíli vypadla a já ji nasadil. Každopádně ještě hlouběji budu zvažovat, zda-li někdy zakoupím vstupenku "Otec u porodu", co se prodává v porodnicích.
Již jsem viděl vše.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
