Taková krásná a klidná plavba to byla! Seděli jsme po jídle v restauraci na lodi a pozorovali s manželkou břehy řeky. Hudba zrovna dohrála, přišel konferanciér a potácel se mezi orchestrem, kde nebylo snadné projít kvůli místu. Ovšem nezačal mluvit, jen něco pošeptal klávesistovi a ukazoval k velkým reproduktorům, kam jsme neviděli.
Hudebník náhle začal jednou rukou hrát něžnou melodii "Twinkle, Twinkle, Little Star", tedy "Třpyť se, třpyť se, hvězdičko", což je klasická ukolébavka, která se ovšem do současného repertoáru kapely vůbec nehodila. Moderátor se z toho tetelil nadšením a pořád se chytal za hlavu a za břicho, všichni na něj zírali a nikdo netušil, o co jde.
Několikrát se nadechl a chtěl něco říct, ale vůbec nebyl schopný. Nakonec vzdychl, popadl jeden z mikrofonů a namířil ho dolů, takže jsme uslyšeli mumlavý zpěv malé holčičky. Ano. Viki. Natáhl jsem krk. Seděla vmáčknutá mezi bedny, na klíně měla svou panenku a zpívala jí:
"Spinkej, spinkej v hrobečku, krev ti stříká z mozečku."
Klávesista dělal, co mohl, aby se trefil do jejího rytmu, a obecenstvo bez dechu naslouchalo. Manželka mne začala pražit smrtícím pohledem. Okamžitě jsem gestikuloval, že s tímhle já nemám vůbec, ale vůbec nic společného.
"Zombíci tě žvýkají, s mrtvolkou tvou smýkají," pokračoval roztomilý hlásek malé maminky.
"To je přece z té animované pohádky, Hotel Transylvánie, kde to zpívá Drakula, to ne já!" sykl jsem k mé ženě. Ta skryla hlavu do dlaní a filozoficky se zeptala, jaká je šance, že bychom teď najeli na ledovec. Celá lodní restaurace se dusila, aby nepřerušila zpěv, moderátor byl skoro modrofialový.
"Spinkej, spinkej, teď už víš, že se nikdy nevzbudíš." houpala Viki panenku.
Začali jsme se s manželkou zmenšovat a pomalu mizet pod stolem.
"Ale já za to fakt nemůžu!" vrtěl jsem hlavou. Má paní zavrčela, že mne to neomlouvá, ale já trval na tom, že tohle jsem nevymyslel a nemám s tím nic společného.
"Zavři krásný očka svý, dřív než ti je červi sní."
Dobře. Možná trochu. Na noze mi přistál podpatek, musel jsem si chytit ústa oběma rukama, abych nezařval. Všechny stoly okolo vypadaly, jako by podlaha probíjela, svíjeli se na nich hostě.
"Hrobník na dvě malá dřívka, namotá ti celá střívka."
Klávesista začal hrát vibrato, moderátor kvílel v glissandu.
"Maminka ti tiše zpívá, že jsi její chcíplotina."
Ledovec nikde. Seděli jsme s ženou pod stolem a litovali, že jsme nevzali vývrtky.
Zbytek plavby už orchestr nehrál ani nic jiného, jen Viki se nám podařilo ucpat několika kremrolemi. Dostala se dokonce ke kapitánovi a držela kormidlo. Maminčino tiché skučení "Najeď do mostu, najeď do mostu!" se k ní naštěstí nedostalo.
Tak nějak si už ale začínáme zvykat na naši malou Wednesday Addams.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
