Testováno na tátovi: Datum úmrtí

"Já to napíšu!" vyhlásila pevně.
"Dobře." souhlasil jsem, aspoň se zabaví.
"Výborně." zasmála se sestra a ukázala jí řádek. "Tak tady je datum narození. Víš tatínkovo datum narození?"
"Jasně." kývla Viki hrdě a nenápadně do mne dloubla lokýtkem, abych jí neshodil a helfnul. Tak jsem tiše diktoval číslice a Viki je moc hezky vymalovala na papír. Kdyby ty formuláře projížděli nějakou počítačovou čtečkou, tak tohle by musel přečíst i velmi starý scaner se šedým zákalem a dvanácti dioptriemi.

"No ty jsi šikovná" spráskla ruce sestřička "to jsme tu ještě neměli tak malou holčičku, která by už uměla vyplnit datum narození. A teď dej propisku tatínkovi, protože tady, na dalším řádku musí vyplnit..."
"Já vím! Já vím! Já to udělám sama!" držela si Viki psadlo oběma rukama a odmítala ho vydat.
"Ty víš, co se tam má napsat?"
"No jasně!" poposedla nadšeně na stoličce, nasadila pedagogický tón, kterým obvykle vysvětluje panenkám, co mají dělat nebo mně, že plyšový pan Paprika fakt není k jídlu, i když ho chci stále nakrájet do salátu. "Tady je datum narození..." ukázala demonstrativně "...a tady datum úmrtí." Zabořila prstík do dalšího řádku. "To je přece jasný!" dodala ještě pubertálně, že tak malá, aby tohle nevěděla zase není. Rychle jsem se tam podíval, protože mi přišlo, že nemocnice chce vědět opravdu hodně, ale přes její ruku jsem tam neviděl.

"Tak tati!" drcla do mne zase Viki loktem, abych nahodil.
"No tak datum svého úmrtí fakt nevim." odsekl jsem důrazně. I když v takových situacích to čekám každou chvíli. Sáhl jsem po propisce.
"Ne!" uhnula Viki a vzala papír s sebou. Kdesi na rohu pultu se nad ním schoulila. "Já vim! Já to napíšu!"
"Ale kdepak," zasmála se sestra nervózně, dítě se znalostí data úmrtí tu ještě také neměla. "tady se má napsat..." zarazila se uprostřed věty a zírala na Viki. "Ona to píše." zašeptala směrem ke mně.

Na chvíli mne to paralyzovalo a pro změnu jsem skelně zíral na sestru.
"Chcete to vědět?" zeptala se sestra skoro soustrastně.
Rychle jsem se odvrátil, pevně zavřel oči a rychle zavrtěl hlavou. Setra se podívala na čísla, hvízdla, pak se podívala na hodinky a povzdechla si a náhle se zeptala: "Nechcete ještě něco k pití?"
Viki se dívala vždy na jednoho z nás a hihňala se.

"Už má dvě čísla." nechala sestra vyznít do prázdna, pohodlně se opřela v křesle a začala si pilovat nehty nebo co. Docela jsem se orosil. Viki na mne koukla, na chvíli si strčila konec pera do pusy, stále si mne zkoumavě prohlížela, až řekla. "Jo, už vim..." a zase se vrhla na papír. Sestra se opět podívala na další číslo, pak zase na hodinky, udělala takové "Hm, hm, hm..." a dál se věnovala manikúře.
Přišel lékař, sklonil se k sestře a povídá: "Jani, mohla bys mi prosím tě..."
A sestra na něj rychle zamávala, aby nerušil: "Š-š-š teď tu píšeme datum úmrtí."

Doktor se zasmál, kývl a zopakoval: "Ale já bych jen potřeboval-" zarazil se a narovnal "Cože?"
"Tady slečna právě tatínkovi vyplnila datum narození a teď píše datum úmrtí." vysvětlila sestra, jako by se to na recepci dělalo běžně.
"Ty píšeš svému otci datum úmrtí?" zopakoval lékař zmateně a takřka s posvátnou bázní přehlédl dosavadní tažená čísla sportky.
"No." přikývla Viki. "Jestli chcete, já vám ho taky napíšu." nabídla ochotně doktorovi i sestře.
"NE, NE, NE!" odmítli oba unisono. Lékař ještě dodal: "Já mám rád překvapení."
Dcera pana Smrtě se na ně zazubila.

Přišla další sestra a volala mé jméno. Zvedl jsem se a chtěl vzít Viki s sebou, ale sestra z recepce mávla rukou: "Jen běžte, my to tu zatím vyplníme, i když zatím vám nemůžu říct, jestli ještě má vůbec cenu na nějaká vyšetření chodit..."
Asi za dvacet minut jsme pak odcházeli, sestra se s Viki vřele rozloučila, otevřela nám dveře a jak jsem vycházel, zašeptala: "Neřeknu vám přesné datum, ale nemusíte se ničeho bát, budete žít ještě nejméně třicet tisíc let."

Viki poskakovala přede mnou a pořád se hihňala.
Protože ona to datum zná.
Ona ví.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.