Celé to začalo takhle: připravil jsem tříleté Viki koupel a volám na ni: “Tak rychle, do vany, ať se nejde zase pozdě spát!” A z obýváku se ozval manželčin hlas: “Dals jí tam pěnu?” “Ne, vždyť došla.” “Ale my ji koupily.”
Tak jsem s povzdechem zase vanu vypustil, hledám pěnu do koupele pro děti a nikde nic. “Kde je?” volám na Káťu. “Nemůžu ji najít.” “No jestli tam není, tak to netuším,” ozve se zpátky. S povzdechem jsem ještě jednou všechno prohledal, ale nikde nic. Tak jsem zase napustil vanu bez pěny a volám: “Vana je připravená!” A z obýváku najednou: “Mám ji!” “Hele, já už to znovu vypouštět nebudu!” protestoval jsem, zatímco jsem seděl na vaně.“
"Ale no tak, víš, jak má Viki ráda pěnu.” Další povzdech, znovu jsem vyndal špunt, jdu pro tu pěnu, ale už v půli cesty se ozve z obýváku: “Jé, hele, on je to šampón! A já myslela, že je to pěna… Tak nic.” Spolkl jsem několik kleteb a vrátil se do koupelny. Napustit vanu. ZASE!
“KOUPAT!!” zařval jsem. “A pěna?” volala manželka z obýváku. Ona mne dráždí schválně… “ŽÁDNÁ PĚNA NENÍ!” křičím na ně. “Ale je,“ směje se manželka. “Teď jsem se dívala, je v kuchyni na lince, ty sleponi!” Vykoukl jsem do kuchyně – a fakt! Stála tam, jako by se nechumelilo. Na druhé straně nutno uznat, že se nechumelilo.
Už dost vztekle jsem vyrval ten debilní špunt a očima tlačil vodu pryč, abych to urychlil. Začal jsem POČTVRTÉ napouštět vanu, jdu pro tu BLBOU pěnu, drapnu ji a… ”ONA JE PRÁZDNÁ!” praštil jsem pěstí do zdi. “Vážně?” zaslechl jsem úplně nevinný hlas manželky z obýváku. “Tak to jsem nevěděla. No tak nic, tak ji prostě dáme bez pěny.”
“HOTOVO! OKAMŽITĚ DO VANY!” křičel jsem a rozhodl se, že si pro Viki už osobně dojdu. Jenže se přiblížím ke dveřím obýváku a slyším šepot Káti: “Hele, do tohohle starého obalu od pěny nalejeme čaj, a než na to táta přijde, stihneme ještě další díl té pohádky, jo?” A Viki poskakující radostí: “Jo, jo jóóó!” No, a pak jsem hnal dvě vřeštící opice kolem celého bloku.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
