Na školku v přírodě jsme koupili Viki velký kufr. Ze všech zavazadel na kolečkách si Viki samozřejmě vybrala ten nejsladší, nejzářivěji růžový, který na všechny strany křičel: "JSEM HOLČIČÍ! HOLČIČÍ! HOLČIČÍ!"
Domů jsem ho ovšem musel táhnout já. Jenže ve chvíli, kdy jsem ho vzal do ruky, přestal křičet: "JSEM HOLČIČÍ!" a místo toho začal řvát: "JSEM GAY! JÁ JSEM GAY! GA-GA-GA-GAAAAYYY!"
Nevšiml bych si toho, dokud manželka nepoznamenala: "Teda tobě to sluší, spousta chlapů se za tebou otáčí."
Načež jí očima projel ten ďábelský záblesk a pak to začalo. Když jsme si kupovali zmrzlinu, postavil jsem velký, růžový kufr vedle sebe a opřel se o něj, Káťa najednou povídá: "Ale to je fakt strašný, že se s tebou Karel jen tak rozešel, ani ti nic neřekl, jen nechal ten vzkaz na trenkách. Čím to vlastně napsal? Rtěnkou? Na, tumáš zmrzlinu, ta je na to nejlepší." Zmrzlinářka přetočila tři dávky a já měl sto chutí po své ženě ten kornout hodit.
Pak čekáme na přechodu se spoustou lidí a ona zase: "Ale to je tak romantický, poznal jsi se s Freddiem přes internet a teď se konečně potkáte v San Francisku, všimni si, jak tě podporuju, dokonce jsem ti pomohla zabalit. Tak hlavně, ať jste spolu šťastní..."
Litoval jsem, že je ten kufr prázdný, protože bych s ním někoho umlátil. Všichni se na nás dívali. Za rohem jsme se dostali do davu, šli pomalu, já si pořád táhl ten velký, růžový kufr a má žena najedou na celou ulici: "No prostě, Viki, až se nám tatínek vrátí z té operace, tak budeš mít dvě maminky, ale pořád mu můžeš říkat tatínku a ne Boženko."
Snažil jsem se uhnout, ale nebylo kam. Byl jsem chycený v pasti davu, který na nás zíral. Aspoň ti, co rozuměli česky. Podařilo se mi zmizet až v další ulici, kdy jsem přidal do kroku a daleko je předešel. Počkal jsem u náměstí. Káťa náhnle v půlce ulice začala volat: "ZDENIČKO! ZDENIČKO!" a mávala na mne. Dělal jsem, že neexistuju. Došla ke mně s Viki a hartusila: "Dva měsíce po operaci a ty neslyšíš na jméno a pořád se oblékáš jako chlap."
A Viki, které celou estrádu celkem nevnímala to najednou vzala jako hru a zahrozila mi: "Ty, ty, ty, Zdeničko!" a dál si lízala zmrzlinu. Manželka z toho dostala záchvat, až se musela opřít o koš.
Budeme muset koupit druhý kufr, protože do tohohle svou ženu v noci narvu a hodím do Vltavy. Ale určitě už nebude růžový. Kdepak, žádná růžová. Ty, ty, ty, Zdeničko!
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
