Testováno na tátovi: Na veletrhu

"Jen se šla podívat támhle na ledničky," uklidnil jsem ji. Ale Viki u nich nebyla. Stála před stoly, za kterými seděli přednášející jakési konference a tomu, kdo zrovna mluvil odevzdávala nějaký papír ze svého otevřeného batůžku. Prošedivělý pán se zlatými brýlemi se usmál, papír si vzal a do mikrofonu povídá: "... tak mluvíme o novinkách a máme tu skutečně vyspělou chladničku, je to lednička, že? Jak se jmenuješ?"

Viki sevřela rty a jen pomalu přikývla.
"Dobře, děkuju za obrázek, tohle musí být hodně moderní lednička, protože má nohy."
"Ona si totiž dojde sama nakoupit, když jí něco dojde," vysvětlila Viki rychle.
Sálem to zašumělo a pán za mikrofonem zvolal: "No to je nápad! Že jsme s tím ještě nepřišli..." Otočil se za sebe na nějakého technika, který jen zaskočeně pokrčil rameny. "A jak vidím, tak má i ruce, aby mohla nést nákup..."

Viki horlivě přikyvovala a upřesnila: "Ale táta říkal, že je má proto, aby vám jednu flákla, až do ní polezete v noci pro jídlo."
"Ježkovyvoči, to bych potřebovala!" vypískla vysoká, štíhlá hosteska po pravici, také za konferenčním stolem a začala hýkat smíchy, což bylo neuvěřitelně nakažlivé a z publika se ozvalo souhlasné tleskání. Nějaká další žena i muž z různých stran volali, že by jim taková lednice změnila život.

Přednášející pán se kousal do rtů, utřel si jedno oko, pak ostentativně vzal papír se slovy: "Tak já si to píšu. Přidělat lednici ruce." Pohlédl do bujarého publika. a dodal: "Hodně velké ruce."

Potom se zase otočil k Viki a zajímal se: "A tady ten obdélníček, to nese v ruce nákup, že?"
Viki natáhla krk a pronikavým dětským hláskem ujasnila: "Ne, to je zrcátko, aby se mohla do sebe podívat, co už jí dochází a věděla co nakoupit."
Slečna napravo se rozhýkala ještě víc a začala bušit pěstí do stolu. Přednášející se obrátil na technika, neřekl mu nic, jen předvedl, jako by byl lednice, která si sama otevře dveře, pak si imaginárním zrcátkem studuje vnitřek, regál po regálu a nakonec si poznamenává nákup. Musím říct, že jeho představení bylo dokonalé. Účastníci konference slzeli. Pak pán se zlatými brýlemi ukázal na technika a řekl: "Jasný, ne?" Technik přikývl a bylo vidět, že je mu to úplně jedno.

"Já to ani nebudu psát. I kdybychom lednici nedali zrcátko, může použít jakékoli doma, třeba v předsíni."
Znovu mimické představení, lednice stojící před zrcadlem. Tentokrát zřejmě americká dvoudvéřová, nicméně tato ukázka nevypadala jako sebeotvírající se lednice kontrolující vlastní obsah, ale spíš jako exhibicionista v parku. Většina lidí na židlích se začala dusit a proud návštěvníků kolem konferenčního sektoru se zastavil. Pro úspěch přednášející ještě jednou narychlo otevřel dveře lednice, udělal takové "HU!" a zase rychle zabouchl, čímž všechny utvrdil, že jeho chladnička není úplně normální.

"A tady ty fialové pytlíky dole jsou co?" zeptal se ještě Viki, které ani nevadilo, že se všichni smějí, byla ráda, že se obrázek líbí.
"To jsou rukavice, protože v lednici je zima, aby nenastydla."

Prošedivělý pán si posunul zlaté brýle, přikývl, znovu se změnil v lednici rozevírající dveře dokořán, chvíli si šátral na hrudníku, jako když přepočítává jogurty nebo sýry a pak si najednou začal rychle dýchat na ruce. To už nevydržel a rozesmál se taky. "Ta holčička je geniální!" vykřikl nadšeně. Viki se smála, protože to, co předváděl, bylo opravdu legrační. Ten chlap se minul povoláním.

Opakovačka. Lednice šátrající sama v sobě, dýchání na ruce, zase šátrání a pak najednou: "KÝCH!" a mimické předvedení, jak z ní všechny věci vylétly mezi diváky. Tvář zhrození. Potom přednášející pisklavým hlasem s rukou na ústech řekl: "Teď abych koupila úplně všechno!" Načež si vystrašeně pevně sevřel dvířka a předvedl, jak se po špičkách vykrádá ven.

Dokonce i přesto, že jsme vše přečkali bez újmy, Viki se ani nepředstavila, jen přednášejícímu slíbila, že zase něco nakreslí, manželka hartusila, že nedokážu s dcerou udělat jedinou věc normální. V takových chvílích děkujete osudu, že nebyl zakreslen i systém rozmrazování, který zajišťoval, že lednička nebude dělat loužičky. Myslím totiž, že lednici, ať už s pindíkem nebo buchtou, by nikdo na konferenci již nerozchodil.

Jen žena by mne zabila.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.