Pozvat si fotografa až domů je praktické, ale nemyslím, že to ještě někdy uděláme. On už by stejně nepřišel. Ve dveřích se objevil se spoustou tašek a vybavení, usmíval se a hned říkal, jak ostatní fotografové neradi fotí děti, že se s nimi těžko pracuje, ale on je má nejraději, protože jsou bezprostřední a vždy mu to šlo bez problémů. Ať se tedy ničeho nebojíme a začal si s broukáním rozestavovat světla.
Viki kolem něj poletovala s nadšením, snažili jsme se ji držet, aby na drahé vybavení nesahala a on se usmíval, bavil se s ní, hned si ho oblíbila.
"Tak. Hotovo," řekl, když byl připraven. "Přines si svou nejoblíbenější hračku nebo plyšového kamaráda a zkusíme pár snímků."
Viki nikam nešla a hned se postavila na místo, kde se měla fotit s trochu zdviženou rukou.
"Už jsem! Už jsem!" volala.
Pan fotograf se po nás podíval, jestli to nějak vysvětlíme, ale manželka dělala, že hledá něco v poště, já nedám tablet z ruky, abych kdykoli mohl předstírat, že usilovně pracuji a jsem mimo. Takový grif. Každý rodič má nějaký.
"A..." zeptal se muž za fotoaparátem opatrně, "co ten plyšák? Ty nemáš hračky?"
"Mám," přikyvovala Viki horlivě. "Tohle je můj nejoblíbenější poník. Je lítací. A duhovej! A čaruje nosorohem."
Fotograf si zastínil rukou oči, i když stál za světly, takže ho nic neoslňovalo, ale ať dělal, co dělal, neviděl nic, jen dítě s trochu zdviženou rukou.
"Aaaa...," polkl, "... kde je?"
"Je neviditelnej," vysvětlila Viki. "Ale hele, jak je krásný!" a pohladila si neviditelného poníka po hřívě. Nejspíš.
"Á-ha," odvětil pan fotograf a zjevně hledal, ze které strany začít. Patrně tohle ještě ve své praxi neřešil. Neviditelné poníky.
"Víš, Viki... Mě se... neviditelní poníci..." rychle hledal slova a olízl si rty, "...na fotkách... hm, hm... dost lesknou. Nemohla by sis najít něco viditelného? Panenku třeba neboooo... Medvídka?"
Podíval se po nás, jestli nevadí, že dítěti bezostyšně lže, ale vzhledem k tomu, že bez takových lží by rodiče jako živočišný druh dávno vyhynuli, nijak jsme to nekomentovali.
"Tak jo," souhlasila Viki hned a pustila uzdu. Všichni jsme si oddechli, nebudeme mít fotky se sochou Svobody, kterou už bolí ruka. Ani malého Hamleta bez rekvizit.
Viki odběhla vedle do pokoje, za chvíli se vracela a volala: "Už mám! Už ho mám! Medvídka!"
Fotograf se otočil: "No to je skvě- SVATÁ MATKO BOŽÍ!!" zařval najednou a uskočil, až vrazil do skříně. Těsně za ním stál totiž... Méďa. Její nejoblíbenější. A asi 3x větší, než ona. Vždycky, když ho nese, není za ním vůbec vidět. Také mne už z toho párkrát kleplo. I maminku. I babičku. I pošťáka. I pána, co přišel jen odečíst vodu, prostě každého, komu ho hned běžela ukázat. Pán, co přišel zkontrolovat elektroměr nám dokonce vyhodil proud v celém bytě, když se leknutím pověsil za pojistky.
"To je můj Méďánek." řekla Viki za grizzlym. "A mám ho úplně nejradši."
Pan fotograf se odlepil od nábytku, zase se po nás podíval, ale manželka si dál třídila poštu, já si dál četl, a tak začal: "Víš... Ale tohle je... Boženanebi... Moc velké a tady není dost prostoru, abyste se mi tam vešli oba, to bych musel fotit... odjinud."
"Jo? A odkud?" zajímala se Viki.
"Nejspíš z Berlína." zafuněl a otřel si čelo.
"A byl by tam pak Méďa vidět?"
"No jo, no jo," odtušil fotograf nepřítomně "On jo, ale ty asi ne..." začal se hrabat zase v tašce a mumlal: "A Hradčany taky ne." Potom se zvedl a už trochu přísněji řekl: "Víš co, najdi si něco normální velikosti. Něco, co není větší, než ty. Nebo já."
"Tak jo." přikývla Viki a když zmizela ještě doplnil: "Nebo King Kong."
Dál si nastavoval světla a stativ, než Viki přišla a oznámila: "Tak já jsem."
Pan fotograf se znovu přátelsky usmál, podíval se na Viki – a zbledl. Nejoblíbenější hračkou poslední doby se totiž stal velký, asi půlmetrový, odporně chlupatý pavouk s rudýma očima z Halloweenu, původně strašidelná dekorace. Ale Viki si ho zamilovala a chodila s ním i do školky. Od té doby se nám nikdy nestalo, že bychom museli čekat na přechodu nebo vůbec někoho potkali na ulici. Podivné, když se nad tím zamyslím.
Pan fotograf znovu několikrát polkl, pak se i vysmrkal, otřel si celý obličej, podíval se po nás, až řekl: "Jako... Určitě se chceš fotit s tímhle... Aragogem?"
Viki pokrčila ramínky a suše odtušila: "Jo." A přivinula pavoučka k sobě. Zase naše malá Wednesday Addams. Pokaždé se nečekaně objeví.
"No... Já nevím, jestli by to šlo.." povídá pan fotograf a rozepl si několik knoflíčků u košile, pořád se díval na ni a do objektivu. "Mně to přijde, že je tam... moc nohou." dokončil studeným hlasem.
"Jo?" podivila se Viki, Jí to vůbec nepřišlo.
"No deset je hodně," povídá fotograf. "Na jedno dítě."
Já se musel schovat do koupelny. Už podruhé, poprvé jsem odběhl i s manželkou při King Kongovi a chvíli se tam dusili do vany.
Nakonec se domluvil s Viki na kompromisu, že udělá pár fotek s... řekněme pavoučkem a pak ještě s jinými hračkami, aby jim to nebylo líto. Jenže pak nějak nemohli najít pozici, ve které by fotka s pavoukem a jeho třiceti centrimetrovýma nohama nevypadala úplně hrůzně. Ať ho Viki držela v náručí nebo před sebou, vedle sebe... Náhle se Viki ťukla do čela a vyhlásila: "Já už vím! Já ho vlastně nosím takhle!" a nasadila si ho na záda. Jako batoh. Ano, skutečně, takhle nás můžete potkat na ulici. Dvě chlupaté nohy Aragoga přes ramínka, zbylých šest pod pěkně obepíná bundu.
Fotograf jí s rozšířenýma očima sledoval, jak si tam dítě šteluje pazdráty, zase se po nás podíval a potom rezignovaně zašeptal: "No, když chtěj mít poblitý fotky."
Po celou práci si tiše mumlal: "Že já nejel do tý Afriky, moh sem si tam v klídku fotit krokodýly, ale to já neee, já se bál, já si chtěl zůstat doma..." mrkl na pavoučka "...v bezpečí." a trochu od něj ustoupil.
Fotografování tedy máme za sebou. A teď už jen čekáme, až dojdou snímky, abychom měli nádherné rodinné rámečky, které zahřejí byt.
A spolehlivě zaženou zloděje.
Nebo King Konga.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
