Testováno na tátovi: To je kouzelné!

Autor: Shutterstock

29.12.2017 Martin M. Cabicar Zábava

Sportovní outlet, procházíme mezi vysokými stojany, prohlížíme oblečení, když tu se manželka zarazila: "Kde je Viki?"

Rychle jsem se rozhlédl. Mezi vystaveným zbožím nebyla vidět, metrové dítě mohlo být kdekoli, bylo to tu hotové bludiště. Začal jsem procházet uličkami a pak cosi zahlédl hned u vchodu, kde stála postava manekýna dětské velikosti. Viki mu zrovna sundavala kalhoty. Hnal jsem se k ní s tlumeným výkřikem "VIKI!", ale náhle mne zastavila paní, která stála opodál za jedním stojanem a pozorovala ji.
"Nechte ji, prosím. To je vaše dítě?"

Nechtělo se mi přiznávat, ale bylo mi hloupé to popřít.
"Tahle figurína je u dětí velmi oblíbená, často jí rozepínají oblečení a kontrolují jestli... Řekněme, jestli je anatomicky korektní. Ale ona ne. Ona si s ní hraje jako s panenkou, ona ji převléká, už jí dala zimní bundu, prý aby nenastydla. To je kouzelné!"
"Jenže nás zase vyhodí." snažil jsem se paní obejít.
"Nevyhodí, nebojte se. To je můj obchod." usmála se.

Viki sundala kalhoty a pokoušela se manekýnovi nasadit růžové punčocháče, které někde našla. Nebyla to úplně jeho velikost. Postava dostala teplejší kalhoty, šálu, palčáky... Vždy, když šla pro další oblečení Viki figuríně řekla: "Počkej tady, nikam nechoď, já ti přinesu..." Něco. A navlíkla ho do toho. A on neprotestoval.
Dokončila dílo.
"Má pěkný vkus." zasmála se majitelka.

Ano, chlapec byl kompletně v dívčím oblečení. Růžový kulich, stříbrná bunda, červené kalhoty, růžová šála, růžové palčáky... Myslím, že manekýn trpce litoval volby povolání a někde hluboko uvnitř křičel: "Dostaňte mne z tohóóó!"
"Tak teď jsi oblečená na ven. Chceš jít ven? Tak pojď."

Náhle se ukázalo, že figurína je na podstavci na kolečkách. Protože Viki vzala kluka za bakelitovou ruku a odcházela z obchodu. Ani tehdy majitelka Viki nezastavila, ale zareagovala bleskově a vypnula bezpečnostní zařízení. Tak Viki vyšla ven bez houkání a blíkání. I s figurínou, která za ní poslušně jela. Nevěřil jsem vlastním očím. Majitelka pořád opakovala:
"To je kouzelné! To je kouzelné!"

Byl jsem nervózní. Ale co rozhodně stálo za to, bylo pozorovat lidi. Pár lidí sedělo venku na lavičkách a bylo možné sledovat, jak jim klesá čelist. Ovšem nejlepší byli náhodní kolemjdoucí, co zavadili o tuto podivnou dvojici pohledem a řekli si: "Hm, holčička a její starší bráška jdou za ruku." Načež se zarazili uprostřed kroku a prudce se otočili: COŽE?! Před obchodem se začali zastavovat lidi a vytvářet hlediště.
Majitelka náhle vyběhla. Lekl jsem se, kam běží a ona šla zastavit ochranku, která se k Viki hnala.

"To je ode mne z obchodu, jen si s ní hraje."
Bezpečák byl zadýchaný a zíral na Viki s figurínou: "Tohle mi nedělejte, já tu malou nejdřív neviděl, vždyť je menší než ten kluk. Vypadalo to strašidelně, když si tak jel tady..."
"Je to kouzelné, že?"
"No... Už jsem viděl, že lidi brali kusy prádla, ale vodjet s kompletně oblečenou figurínou, to jsem ještě za celý život nezažil."
"Tak pojď." řekla Viki "Ještě nemůžeš být tak dlouho venku."
Vrátila se. Lidí nahromaděných okolo si vůbec nevšímala.

"Ukážu tě mamince, jo?" řekla manekýnovi, když vjela zpátky do outletu. A tlačila ho uličkami. Za ní se obchod začal plnit lidmi. Každý to chtěl vidět. Maminka dál vybírala oblečení.
"Tady jsi Viki, mám pro tebe rukavičky!"
"Hele, mami..."
"PROBOHA CO TO JE?!"
Maminku nám málem porazilo.

Dopadlo to tedy celkem dobře. Máme dokonce rukavičky zdarma, paní majitelka naprosto odmítala si je nechat zaplatit. Nejhorší bylo přesvědčit Viki, že kluka tam musíme nechat. Ale slíbili jsme jí, že ho budeme chodit navštěvovat. Tak ho ještě objala a řekla mu, že příště mu přinese sukýnku, co má doma, protože mu určitě bude slušet. Poprvé jsem viděl figurínu plakat.

To bylo jistojistě štěstím.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.