Prosinec, dětská hřiště jsou prázdná. Po čase jsme na něj zavítali a někdo tam byl. Rodinka se třemi dětmi. Rodiče se dvěma staršími kluky hráli na velkém hřišti košíkovou a všichni ti šílenci byli v tričkách při čtyřech stupních.
Nejmladší, asi stejně starý, jako Viki, se potuloval po hřišti a byl také nalehko, ale aspoň s dlouhým rukávem. Dělala se mi z nich husí kůže.
Spadl jim míč na hřiště pro mladší děti. Benjamínek pro něj běžel a nesl ho bratrovi: "Já budu hrát taky!"
"Ty nemůžeš, jseš ještě moc malej." vysvětlil mu starší bratr.
Tak se kluk zase vrátil na houpačky.
Viki ho pozorovala a šla k němu.
"Tak já si s tebou budu hrát." nabídla mu.
Chlapeček si ji nedůvěřivě prohlédl. "Tak jo, ale na co?"
Viki se zamyslela a pak navrhla: "Třeba na tatínka a na maminku."
Pohodlně jsem se usadil na lavičku, měl jsem s sebou práci, skvělé, že se zabaví s kamarádem.
"Tak já budu maminka." prohlásil maminka.
Viki se ani na okamžik nezarazila. "Dobře, tak já budu tatínek." řekla tatínek.
Strnule jsem vzhlédl. To eskalovalo rychle. Mluvit jim do toho nebudu, natolik neznám pravidla, ale dnešní děti jsou zjevně daleko za hranicemi genderové korektnosti.
Chlapeček maminka hned popadl dvě bábovičky a strčil si je pod trikot, aby zřetelně vyjádřil vnější pohlavní znaky.
"Tak já jsem maminka." prohlédl se spokojeně. Maminka měl jedno prso ve tvaru chobotnice a druhé jako dinosaura. Nějaký plastický chirurg se na něm opravdu vyřádil, takhle můžete skončit, když si před operací neprověříte licenci.
"Tak běž vydělávat." mávl na Viki.
"Ale já pracuju doma." řekla tatínek.
"Cože? Co bys dělal doma? Musíš jít do práce, doma se nemůže pracovat." protestoval maminka.
"To nevadí," chlácholila ho tatínek "když budete moc řvát, tak si vezmu sluchátka."
Opět jsem strnul. Ještě, že tu nikdo není. No, když se potřebuji soustředit, tak si beru sluchátka a co? Pokud mi ovšem Viki začne ještě skákat na zádech, jsou i sluchátka k ničemu.
"Na, vem si, upekla jsem bábovku." postavil maminka jednu plnou bábovičku s pískem před holčičku tatínka.
"Děkuju." řekla tatínek.
Začala se mi lehce motat hlava.
Tatínek začala po štipkách brát písek, sypat ho kolem sebe a dělala "mňam, mňam".
"Co to děláš?" zeptal se udiveně maminka.
Já se jen divil, že se diví až tomuhle. Do této chvíle mi nepřišlo normální vůbec nic.
"Dělám brodel." řekla tatínek. "Pod tatínkama je vždycky strašný svinčík, máma říká, že nadělá víc jak já."
"No já to uklízet nebudu." sehrál dokonale svou roli maminka.
"Já vim." vzdychla tatínek. "Žral to pes, dokud byl naživu. Teď musí táta sám."
Dlouze a velmi pozorně jsem se rozhlédl, jestli kolem opravdu nikdo není. Nebyl. Bohudíky! Jinak bych musel Viki zakázat hrát si s cizími dětmi. Kdo tenhle divadelní kus napsal, zasloužil by přes držku.
"Já budu mít dítě!" vykřikl s náhlým nápadem maminka. Sehnul se pro kyblíček, co ležel na pískovišti. Při tom mu sjela chobotnice s dinosaurem, takže mu vyrazily dvě ošklivé kýly s podivnými tvary. Maminka si urovnal prsa a otěhotněl s kyblíčkem. Spokojeně se prohlédl. Rázem byl tak v sedmém měsíci, jakkoli to vypadalo, že čeká Balakryl.
Dal si ruce v bok, čímž vynikly jeho ladné křivky a přišel s dalším nevšedním nápadem:
"Měli bysme vynadat dětem."
Viki stále ještě dělala kolem sebe bordel.
"Có?" nechápala tatínek. "Oni něco provedli? A my už ňáký máme?"
"U nás se to dělá preventivně." informoval jí maminka.
Musím připustit, že jako rodič se stále mám co učit.
"Táta říká, že je tak málo doma, takže všechny naše lupárny prošvihne." vykládal maminka. "A tak dostáváme preventivně, jinak by si prý ty výprasky vůbec neužil."
Vidíte. Tohle se v učebnicích pedagogiky a knihách o výchově nedočtete. Tohle je život.
Z velkého hřiště se vrátila zpocená rodinka v tričkách.
"Tak balíme a jedem." zahlaholil otec. Přišli o hodně, ale já jim to teda vykládat nebudu. Ještě bych taky dostal preventivně.
Rodiče pohlédli na svého nejmladšího. Měl po těle dost zvláštní opuchliny.
"Co to děláš?" zeptala se opatrně maminka. Opravdová.
"Hrajeme si na rodiče." řekl maminka. "Já jsem maminka." dodal maminka.
Rodiče se na sebe podívali. Potom pohlédli směrem ke mně. Dělal jsem, že čtu a vůbec nevím, co se děje.
"A proč máš půlku báboviček pro trikem?" zajímal se otec.
"Protože je maminka a čeká dítě." řekla tatínek.
Jeden z jeho bratrů obrátil oči v sloup a druhý začal bušit hlavou do houpačky. Rodiče nějak nevěděli, co na to říct. Až maminka se zeptala Viki: "A ty jsi tatínek?"
"Jo." přikývla Viki. "Jsem v práci a dělám bordel."
Zase se podívali směrem ke mně. Dělal jsem, že čtu ještě usilovněji. V životě jsem nečetl nic tak napínavého a to mi dlouhou neaktivitou ztmavla obrazovka.
"Ona tatínek pracuje doma." vysvětloval maminka a já bych byl opravdu rád, kdyby to nedělal, jenže se tomu nedalo zabránit. Jako ničemu v mém životě.
"Když bysme dělali kravál, tak si vezme sluchátka."
Chlapeček maminka by zasloužil roubík. Na druhou stranu se mu nedalo nefandit.
Potřetí pohled směrem ke mně. Četl jsem tak usilovně, až jsem vysával písmenka jako hurikán Katrína. Já tu vůbec nejsem. Jsem jen úplně opuštěná, namrzlá lavička.
Periferním viděním jsem zaznamenal, že matka strčila do otce:
"Vidíš, jak to děti vnímají a pak to všude vykládají?!"
Otec rozhodil rukama a hlasitě šeptal: "Jednou za rok jsem se chtěl dívat na fotbal! To snad chlap může, ne?"
Ano! Ano! Může, může, může! Skandoval jsem v duchu. Tak tohle bylo o fous. Cítil jsem takovou euforii, až jsem z toho přestal předstírat, že čtu.
Rodinka se sbalila, odtěhotněla a odpohlavnila si benjamínka a odešla z hřiště.
Na hřišti zůstala jen tatínek.
A chlap, co dělá bordel, který dřív žral pes, a teď to musím sám.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
