Přes mou klamnou naději, že je pozorování nemocného dítěte ukončeno, subjekt nechce spát. “Ani jednou nezívla.” pronesla manželka zachmuřeně “A mám dojem, že ani nemrká.” “To je divné, nechápu, kde bere tu energii, vždyť dnes skoro nejedla.” divil jsem se.
Káťa zamyšleně zvedla hlavu, potom zmizela v obýváku. Vrátila se s malinkými hračkami v dlani.
“Kdepak se tu tohle vzalo?” zeptala se podivně roztomile. Já, starý naiva, jsem odpověděl: “Tohle? Jo, to jsme spolu skládali, taková hračka, tohle má být myslím mini káča.”
“A z čehopak myslíš, že to asi je?” uculila se trpělivě, musel jsem být dementní, že jsem to nepoznal.
“No… To jsou ty hračky z kindervajíčka, znáš je, ne?”
Manželka si mi sedla na kraj křesla, myslel jsem, že jen chtěla být u mne, ale teď vím, že chtěla, abych jí neutekl.
“A jak myslíš, že tu hračku z kindervajíčka dostala?” opět trpělivý, vlídný tón. Až příliš vlídný. Poprvé ve mně hrklo.
“Ty… Ty myslíš, že ho snědla?”
“No to já nevím.” pokrčila Káťa rameny “Možná se prostě vylíhlo.” nadhodila nezávazně.
To už mi bylo podezřelé. Kinervajíčka se nelíhnou, pokud vím.
“Ale těch hraček bylo několik, to přece nemohla všechno sníst!”
“Tak dobře.” pokývala pedagogicky hlavou manželka “Dáme si test: čtyřleté dítě najde kindervajíčka a za á, rozloupne čokoládu, pečlivě ji odloží, protože ví, že čokoládu jen tak samo nesmí nebo za bé – sežere vejce i se staniolem a pak bude kadit bonboniéru?!” poslední slova mi zasyčela do tváře. A neřekla “kadit”, bylo to mnohem procítěnější slovo, které jinak vůbec neužívá.
Dost blbě jsem se zeptal, jestli si můžu vzít nápovědu po telefonu, že bych zašel za přítelem. A vrátil se, až to trochu vyprchá, zapomene se…
“Mám pro tebe novinku.” usmála se zase roztomile, ale teď už jsem moc dobře věděl, že je to roztomilý úsměv číslo 64, který používá například na pouliční prodejce. “Zmizly i sušenky s čokoládou.”
“No…” polkl jsem nasucho “Ona se mě byla zeptat, jestli si může jednu vzít. Dvakrát.”
“Tak jednu, tím myslela jedno balení.” odtušila Káťa.
“Oh, bože, ona to počítá, jako ty během těhotenství.”
“To jsem přeslechla.” nadechla se manželka a už umím natolik dobře rozlišovat nuance v hlase, abych věděl, že rozhodně není dobrý nápad to opakovat hlasitěji a zřetelněji.
“A taky zmizla lízátka.” začala poklepávat prsty. Na čele mi vyvstal studený pot. Jak ženy začnou poklepávat prsty, je to zlé. Moc zlé. Ony to nedělají, protože jsou nervózní. Když to začnou dělat, měli byste být nervózní spíš vy, pánové.
“Aha… Lízátka, totiž… Já jsem jí dal tu tabletku, nějaký vitamin nebo co a ona říkala, že je to hnusný a chtěla to vyplivnout, tak jsem jí řekl, ať si k tomu vezme bonbon a ona říkala, že tam jsou jenom pálivé bonbony pro dospělé a našla tam lízátko…”
“Jasně.” mlaskla jazykem, že by z toho vyjeli koně. Já jen nadskočil. A to jsem si říkal, jak byla Viki celý den hodná! No aby nebyla, když se prožrala úschovnou sladkostí. Nechápu, že jsem si toho nevšiml, my muži prostě nejsme geneticky uzpůsobeni hlídat děti. Tím to je.
Pak jsme tak seděli a dívali se, jak subjekt sedí na stropě a hraje si s mouchou. Vždycky ona mávla křídly 200x za sekundu, pak zase Viki zamávala ručičkama 200x za sekundu…
Zaznamenal jsem si do papírů, že “když je subjekt hodný, znamená to velký, ale opravdu velký průser.”
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
