Testováno na tátovi: Jak čistit zuby krokodýlům

Mám velké pochybnosti o její zubní hygieně, vždycky spíš jen baští pastu, ale nechal jsem ji, ať si vymění třeba nepoužitý kartáček.
Ve školce mi pak přinesla spotřebovanou pastu a svůj kartáček. To jsem ještě neviděl. Ano, i doma ho všelijak žužlá, ale tenhle měl nejen chlupy do všech stran, ony byly na jedné straně vykouslé a dokonce chyběly kusy plastu! Krmí je tam vůbec? To musela udělat hlady! Ta věc by mohla být zničenější, jen kdybych ji strčil pod kola lokomotivy. Užasle jsem na dceru pohlédl: "Jak jsi to dokázala?"

Pokrčila rameny. "Já čistila." řekla prostě.

Schoval jsem kartáček do kapsy, rozloučili jsme se a já vyrazil do drogerie, abychom měli rezervu, protože jsem netušil, jakou mají děti spotřebu. Nechápu, že má ještě zuby.
V obchodě jsem nemohl najít dětské, tedy měly pár divných, tak jsem se zeptal, jestli mají podobný kartáček, jako měla. A udělal jsem tu chybu, že jsem ho prodavači ukázal. Jen na něj mrkl a řekl: "Jo, ty jsou támhle, pojďte za mnou..." načež se zarazil a znovu si ho pozorně prohlédl. "Proboha, co jste s ním dělal?"

Zíral na něj a já se ho nějak neodvážil schovat, jen jsem prostoduše vydechl: "Niiic..."
"To přece nemohlo udělat dítě, to je jak od zvířete."
Zachvátila mne klasická rodičovská panika, kdy vám instinkt říká, abyste se nepřiznávali, že to udělalo vaše dítě a tak jsem se chytil záchranného lana.
"Jo, no to... Krokodýl." přikývl jsem přesvědčivě.

Čtěte také:

Testováno na tátovi: Pugét pro kamarádku

A dva prodavači zírali na rozkousaný kartáček. Začal jsem se potit. To se mi stává nějak často. Ale za tohle si můžu fakt sám.
"To jsem ani nevěděl, že se krokodýlům čistí zuby kartáčkem," podivoval se první prodavač.
"No to víte," ozval se za regálem nějaký další zákazník "v přírodě to dělají ryby, krevety nebo ptáci, to podle druhu, ale to je mi náhodička, zajdu si do drogerie a potkám kolegu chovatele!"
Přišel ke mně, nic neřekl, popadl mi ruku a mohutně jí potřásal. Měl jsem dojem, že jsem ve zlém snu. Přitom se díval na kartáček a nespokojeně povídá: "Ale já tam vidím zbytky pasty!"

"He?" vypravil jsem ze sebe.
"Vy ho nemáte dlouho, že ne?" šťouchl do mne bodře. "Jak jste k němu přišel?"
Opět záchvat paniky, tentokrát ne rodičovské, teď byla úplně normální panika člověka, co se zamotal do vlastních výpovědí.
"No já... ho... vyhrál."
Hodila by se sklenice vody.
"Ale to jsem si skoro jistý, že taková soutěž nemohla být legální!" zamračil se kolega chovatel. "Zvířata nesmí být jako ceny, určitě ne tedy tak nebezpečná jako krokodýli."

"No ona to nebyla ani tak soutěž jako..." mozek mi šrotoval, jak z toho ven? "Poker."
Druhý, opravdový chovatel se rozesmál.
"Tak vy jste vyhrál krokodýla."
"Jenom malýho." snažil jsem se to zlehčit.
"Malého?" zasmál se. "Jako trpasličího? Pralesního? Poslyšte, nemáte vy náhodou kajmana?"
"Ne, určitě je to krokodýl." Já vůbec nevím, proč mi na tom tak záleželo.
"Takže mládě pralesního? No to máte štěstí, ten bude mít jen půldruhého metru."
"Cože?" úplně jsem se ztrácel.

Poplácal mne. "Vy nevíte o nich vůbec nic, co? To je dobrý. Malý krokodýl neexistuje, všichni vyrostou. A jsou pěkně nebezpeční. Kde ho máte?"
Dost špatně se mi dýchalo.
"Ve vaně." nadechl jsem se.
Chovatel se na mne podíval a jen se usmál: "No, doufám, že máte připravené nějaké terárium."
Představil jsem si Viki v teráriu, nějak mne to potěšilo. Třeba bychom si mohli v klidu dojít i na záchod.
"No jo." řekl jsem. "On je takovej kamarádskej..."

Druhý zákazník se začal smát jak šílený.
"Kamarádský! To slyším o krokodýlovi prvně. Ty si neochočíte. Půjdou po vás, jak to jen půjde. Proč myslíte, že na ně musíte mít povolení o chovu nebezpečných zvířat? Máte ho doufám, mimochodem...?"
Beznadějně jsem se rozhlédl, nikde žádný únik. "No... Ještě ne." Na Viki bych potřeboval aspoň dva. Jak si vzpomínám na prdíky z jejího prvního půlroku života a neustálý řev, tak radši tři krokodýly.
"Tak to si hned vybavte na krajské veterinární stanici. Na každého krokodýla musí být povolení, jinak je to přestupek."
Musím tam hned s Viki skočit.
"Aha." přikývl jsem.

"No, já vám něco řeknu, co si myslím..." zase mne poplácal a skoro objal.
"Ten člověk s vámi prohrál schválně."
"He?" Já byl tak mimo, že jsem byl v úplně jiné dimenzi.
"Mít krokodýla, to je bestie a je to na doživotí, víte, že se dožívají tak 50 let?"
To jsem nevěděl. Neřekl jsem nic, ale kolegovi stačilo, jak jsem byl bledý.
"Navíc se ho nezbavíte, protože v ZOO je nechtěj. Ani zadarmo."

Stál jsem tam a doufal, že se nějak vytrácím. Naštěstí chovatel mne už nechal, naposledy poplácal, dostal jsem navíc i vizitku, kdybych něco potřeboval a se smíchem odcházel. Chudákem s krokodýlem z drogerie se bude bavit asi ještě dlouho.
Koupil jsem kartáček, i oba prodavači se mi děsně nenápadně smáli a doufal, že to tím skončilo.
Jenže ne.
Zašli jsme do té drogerie po čase znovu, s Viki. Měl jsem si uvědomit, že chovatele krokodýlů si budou pomatovat a skutečně, sice prodavač jen pozdravil, ale bylo vidět, jak ho svrbí jazyk.

"Tak co krokodýl?"
Zděsil jsem se, že mne prozradí vlastní krev. Ale Viki jen řekla: "Má spoustu zubů!"
Prodavač pokýval hlavou a informoval ji: "Tatínek tady kupoval pro něj kartáček. Čistíte zoubky, viď?"
Viki měla radost, že si s ní někdo povídá a ještě se může pochlubit:
"Jo. Já je čistim po každém jídle."
"Krokodýlovi?" vyvalil prodavač oči.
"Jo." usadila ho Viki. Cokoli. Hlavně, že se někdo diví, to děti milují.
Prodavač hvízdl: "Vy jste mi drsná rodina."

Tam. Už. Nikdy. Nejdu.
Doma jsem řekl manželce: "Co kdybychom si pořídili krokodýla?"
A Káťa kývla k Viki: "Jeden ti nestačí?"
A bylo.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.