Koupaliště. Já nechci uvádět, kdo s tím praštěným nápadem přišel, protože manželka by to stejně nepřiznala, ale řekl jsem si, že v rámci udržení zdravé úrovně šílenství je to dobrý nápad. A tak několik dní poté, kdy skončila čtyřicetistupňová vedra a teploty spadly skoro o třicet stupňů, jsme se vypravili na koupák. Také leje, mimochodem. Nepřetržitě.
Na koupališti nikdo nebyl, překvapivě. V bazénu také ne, aspoň jsem nikoho neviděl. Asi se zrovna všichni potápěli. Správce koupaliště nás považoval nejdříve za turisty, co se přišli zeptat na cestu. Když jsem chtěl dva a půl vstupenky, překvapeně vyhekl: "Cože?"
Zopakoval jsem, že si chci koupit lístky.
"Na koupaliště?" zeptal se nevěřícně.
"No jo, chceme se koupat."
"Teď?" zeptal se nejistě, i když v životě nepořádal předprodej.
"Teď by to bylo nejlepší, máte volno, ne?"
Správce se rozhlédl po koupališti a ani noha. Kromě těch jeho. Ani ve stánku s občerstvením nikdo nebyl. Pak dokonce pootevřel okénko a vyhlédl ven. Jednak aby zkontroloval, jestli ten déšť není nějaký optický klam a také proto, aby se podíval, jestli je s námi lékař nebo aspoň ošetřovatel. Nebyl. Zřejmě jsme měli propustku na blind.
"Tak běžte." řekl úsečně.
"Zadarmo?" divila se manželka.
"Až přijdou další, tak ty už platit budou." pronesl suše, ale nevypadal, že ještě někoho čeká. Lidé dělali chybu, voda měla nádherných 22 stupňů. Jediná nevýhoda, že vám při plavání trochu prostydly uši. Užívali jsme si úplně prázdné, tiché koupaliště ještě před pár dny totálně narvané lidmi. Hlava na hlavě. A teď nikde ani čelo, natož hlava.
Díky tomu klidu bylo slyšet i zazvonění mobilu. A potom hlas správce:
"Já teď nemůžu... No právě, že mám!... Nekecám, přišla nějaká rodinka s malym dítětem... Ale já vím, že prší, řikejte jim to, voni se normálně koupou... Jo, teď... Tak přijďte se podívat sami..."
Než jsem několikrát přeplaval bazén a vylezl z vody, u plotu stál nějaký člověk v pláštěnce, další pod deštníkem a jeden měl na sobě jen nějaký igelit. Čučeli na nás. Snažili se mluvit potichu, ale slyšeli jsme je.
"To sou voni, jo?"
"Jo." řekl správce zasmušile.
"No fakt tu jsou." řekl člověk zpod igelitu.
"Co tam ten chlap dělá?" nechápal deštník.
"Já... Já myslím, že se opaluje." odpověděl správce váhavě.
Čtyřletá Viki seděla na bobku v brouzdališti, po bříško ve vodě a volala: "Mami, ono plší, já zmoknu!"
"To je mi líto, broučku," řekla maminka "deštníček jsme nechali doma."
Pláštěnka se trochu nahnula dopředu: "To jsou normální lidi nebo je odněkud přivezli?"
"Já nevím." pokrčil rameny správce. "Prostě se tu najednou objevili."
Zpod deštníku se vynořila ruka: "Hele, ona se něčím maže. Myslíte, že to je proti slunci?"
"No proti dešti asi těžko." odtušil správce a zíral na nás spolu s ostatními.
Igelit se trochu protřásl, aby sklepal usazující se vodu a přidal: "No buďto je to opalovací krém a je to blázen nebo je to impregnace a je to taky cvok."
"Viki, schovej se pod klouzačku, ať nejsi úplně mokrá." zavolal jsem. A má poslušná dcera tak udělala.
Trio přihlížejících se začalo dívat na sebe a ujišťovat se, jestli dobře slyšeli. Nakonec řekla pláštěnka: "Tak jdem zase na pivo?" Ostatní přikývli.
Igelit se otočil, vykročil a ještě jsem zaslechl: "No, můžu říct, že už jsem v životě viděl všechno."
Deštník se zeptal: "Neměli bychom někoho zavolat? Psychiatra? Odchyt?"
Správce mávl rukou: "Já zaběhnu, až odjedou."
Bylo to příjemné koupání, i když lehce zima. Jak jsme odcházeli, zeptal se nás správce konverzačně, z bezpečí své kukaně: "Tak jak se vám líbilo?"
"Krásně, nejlepší bylo, že jsme tu byli sami."
Správce pohlédl na temně šedé nebe, ze kterého se valil déšť, pak na teplotu 12 stupňů a zahučel: "No, ono to nejspíš má nějaký důvod."
"Jen se bojím, že jsem se na zádech trochu spálil." řekl jsem žertem a v kukani se zamkly dveře.
Celkově musím říct, že je asi dobře, že brzy odjíždíme. Spousta lidí si tu nejspíš myslí, že je nejvyšší čas...
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
