Čas T+30 minut po době, kdy měla tříletá Viki usnout. Odvedle se ozývaly podivné zvuky. Podívali jsme se s manželkou na sebe. "Půjdeš se tam podívat?" nadhodil jsem jako první.
Káťa se zvedla a odešla k malé. Po chvíli se vrátila: "Zpívá si." zase si sedla. Pak se konverzačně zeptala: "Nevíš, odkud by mohla znát sloku Když jsem já sloužil, která pokračuje: vysloužil jsem si fakt hnusný trenky za to?"
Odvedle se ozvalo: "...a ty tlenky smldí jako plenky..."
Schoval jsem se za počítačem. "To si musela zrovna vymyslet," zahučel jsem do klávesnice. Přistála mi na hlavě prázdná PET láhev. Zřejmě se hodně zkazilo počasí, měl jsem lépe sledovat předpověď.
Čas T+1 hodina po době, kdy měla Viki usnout. Byl jsem na řadě, vedle rozhodně nebylo ticho. Vešel jsem do jámy lvové, abych to tam zpacifikoval. Po chvíli jsem se vrátil:
"Má tam schůzi. Všichni plyšáci jsou vyrovnaní na kraji postýlky a zrovna jim rozdávala tresty za to, že ani jeden nespí. Chtěl jsem to přerušit, ale vykázali mne, že jdu pozdě a můžu si pak přečíst zápis za schůze."
Dostal jsem do obličeje balíčkem kapesníčků. Počasí se nelepšilo.
Čas T+hodina a půl po době, kdy Viki měla usnout.
Manželka se náhle zvedla, vtrhla vedle, ale celkem rychle se vrátila. Pod paží měla plyšového psa.
"Prý jí pořád budí, tak mi ho dala."
"Chytré," poznamenal jsem. "Nastrčená oběť, vyvázla bez zranění."
Na hlavě mi přistálo jojo. Vzápětí na pohovce přistál plyšový pes a Káťa zavrčela: "A ty už taky koukej chrápat, čokle jeden." Plyšový pes musel být z manželky pořádně vyděšený, protože se od té doby ani nehnul.
Mrknul jsem na předpověď. Čtyři rosničkáři dali výpověď.
Čas T+2 hodiny po době, kdy měla Viki usnout. Opět na řadě. Vrátil jsem se a oznámil: "Už skoro spí, jen ještě jede lodí nakupovat, protože námořníci prý mají hlad."
Manželka to nijak nekomentovala, ani po mně nic nehodila. Počasí se zlepšilo.
Čas T+dvě a půl hodiny po době, kdy měla Viki usnout. Rachot. Vběhli jsme vedle oba. Manželka první. Viki seděla na postýlce, kolem ní halda hraček, které vytahala odevšad, peřiny, polštáře, deky rozvěšené jako bunkr, pohádkové knížky rozprostřené dokola a každý plyšák měl nějaké její oblečení.
"Proboha Viki, jak to, že ještě nespíš?!" vykřikla Káťa.
Viki si protřela oči, jakoby je právě po hodinách otevřela a zavzlykala: "Když já, maminko, vůbec nemůžu usnout... Ale vůbec! Vůůůůbec!"
Takže teď jsme na vahách. Utéct do Acapulca, nebo skočit do Macochy?
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
